neděle 18. září 2016

Nikdy není pozdě, ani na žebřík

Sedím a můj debilní úsměv na tváři značí radost v mé duši. Netuším, jakou dlouhou frekvenci bude tato radost mít, ale není to jedno? Je teď a je tady, buďme rádi, že se vůbec objevila, potvůrka jedna.

Ale abych byla upřímná, tento týden zase tak radostně nezačal. Hned v pondělí se mi povedla moc príma věc. Chtěla jsem z naší jídelny v práci, udělat plážový bar. Chyběl jen písek, moře, bar s alkoholem…..vlastně chybělo vše, krom spousty chlorované vody. Prostě jsem ji úplně normálně vytopila. Byste jakože nevěřili, jak je to snadné…….a to uklízení……pecka……kolegyně přišla do práce a s ledovým klidem jejím vlastním řekla: dnes je třináctého? Hodila jsem na ni pro mě nezvykle zlým pohledem a jen zabručela: já mám očividně třináctého každý den….

Ale stal se také malý zázrak v podobě padajících kamenů z nedobytné hradby.  Nejspíš padaly už dřív, jen jsem si jich nevšimla, dokud mě jeden netrefil. Běžela jsem tudíž rychle pro žebřík, jenž jsem opřela o vysokou zeď a se zatajeným dechem jsem lezla pomalu nahoru. Můj pohled směřoval směrem k nebesům a byl plný očekávání. Srdce mi bušilo jako splašené a zvědavost byla větší. Jakmile jsem byla úplně nahoře, natáhla jsem ruku, abych se dotkla toho posledního kamene na úplném vrcholu hradby a……..mé srdce se na moment zastavilo, protože jsem ucítila jeho ruku. Rychle jsem vylezla až na vrch, kde jsem koukla do jeho očí, a moje tvář se rozzářila. Byl tady a byl tu teď. Stačilo jen přinést žebřík…..seděli jsme vedle sebe na té vysoké zdi, drželi se za ruce a dívali se na východ slunce.

Najednou jsem měla pocit, že jsme si blíž, že všechno, co se do teď dělo bylo jen z toho, jak moc špatně se umím rozhodovat, že promarněný čas jinde a s někým jiným, mě stál jen nádherný čas, který jsem mohla strávit s ním. Čas vrátit neumím, ale umím se ze všeho poučit? Opět….já nevím….chtěla bych, chtěla bych na té ohromné zdi sedět a pomáhat mu ty kameny házet dolů. A to i přesto, jak bych celou dobu poslouchala, kolik mu dalo práce tu ohromnou hradbu postavit.

Někdy je prostě potřeba se postavit pravdě čelem, někdy je potřeba některá slova polknout, někdy je prostě potřeba neřešit a opravdu si užívat každičký den….takže tento týden si užívám a mám na tváři debilní úsměv a cítím v těle zvláštní vibrace a příjemný pocit momentálního štěstí. Jak dlouho? Nevím, ale je to pořád lepší než hromada slz.


Nikdy není pozdě, někdy prostě stačí jen přinést žebřík :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat