sobota 10. září 2016

Asi by jen stačilo přinést žebřík

Slzy? Vážně zase slzy? Můj pohled směřoval do blba a mé myšlenky nějak prapodivně cestovaly po celém pokoji a nechtěly utvořit symetrickou linii něčeho, čemu by se aspoň zdánlivě dalo říct smysluplný nápad. Možná jsem vlastně ani žádný nápad nechtěla. Mé nápady smysluplné totiž nebývají. Je to spíš změť chaosu a bordelu.

Takže ano, můj soukromý malý Bůh se stále baví a dává mi to hodně znát. Ne jen, že začala škola a má úloha jakožto matky se rázem změnila v pracovnici tiskárny na dárkové poukazy pro všechny možné instituce, tak se změnilo mé pracovní umístění v mém dokonalém zaměstnání, tudíž můj medvědí spánek se zkrátil, má mysl bojuje s každodenní touhou poslat všechny do  p . . . . e (ano bratře….muck a jedeeeeeeeeeeeeeeeem:-D) a mé láskyplné chození do zaměstnání se změnilo v hromadu nechuti. Popsala bych to trochu jako těhotenská ranní nevolnost působící po celý den.

Můj osobní svět plný fantazie, lásky, hezkých slov, milých lidí se mění před očima v hororový scénář, kde ovšem stále přes cestu přejíždí Fantozzi. Tohle už prostě nemůže být ani vtipný, ne? Běžíte temnou ulicí, všude ticho a tma a vás honí zrůda s nožem a mačetou, divně křiví obličej, váš strach jde cítit ze všech vašich pórů a najednou kolem projede na kole Fantozzi v kraťasech, košili a baretce…. Přijde kamerový záběr na vás, vy se zastavíte a s otevřenou pusou na něj hledíte, avšak zastaví se i zrůdička a kouká naprosto přesně jako vy, protože co si budeme povídat, tohle prostě musí překvapit každého.

Takže takto vidím momentálně svůj život….čučím s otevřenou pusou a nestačím se divit.

Utřela jsem si slzy a došlo mi, že bych se měla zase řídit svým starým heslem…jestliže víc vidíš slzy, než úsměv, je nejvyšší čas něco změnit….nikdo jiný to za tebe neudělá.

Nejhorší však na tom všem je spojení mých slz s mužem, co mi vždy vykouzlí úsměv na tváři.  Někdo takový by neměl dovolit mým očím slzy.  Ale asi opravdu každý vnímáme danou situaci jinak a on nedovolí část své vysoké hradby zbourat a já, nejsem ochotná si přinést žebřík. Takže stojíme každý na jedné straně, koukáme vzhůru k nebesům až na místo, kde končí ten nejposlednější kámen hradeb, mě tečou slzy a on se mračí. Po celé délce dlouhé a vysoké zdi vládne jen ticho a já už nemám sílu utírat slzy a mu zbyly jen vrásky z mračení. S poslední slzou spadlou na zem, se otáčím a koukám na východ slunce, jenž mimochodem má on fakt rád a odcházím…….

Co k tomu dnes dodat? Pojďme nahodit úsměv na tvář a ukázat tomu nahoře, že nám úsměv nikdo nevezme.


A jaký je váš svět? Napište mi do komentáře. Zajímalo by mě, jak každý vidí momentálně svůj svět.

2 komentáře:

  1. Vážně chceš vědět jaky je muj svět?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážně chci vědět, jaký je tvůj svět.

      Vymazat