sobota 24. září 2016

Joker

Vylezla jsem ze sprchy s kotníky jako dvě konve a těšila se až si své ladné nožky, připomínající dvě klády zaražené v zemi, natáhnu hezky na sedačce. K tomu můj nosánek připomíná nos klauna, jelikož mě přepadla nejhorší nemoc mužů….rýmička. A jako bonus? Ani se neptejte, protože už ani mě ty bonusy mého života nebaví.

Aaaaaaaaaanoooooooooooo, můj debilní úsměv se na moment změnil v slzy, ale opravdu jen na moment. Asi na pár hodin v noci. Tak jakože mohlo to být horší, žeeeeeeeeeeee? Přemýšlím nad mým špatným signálem, či snad vysílám na špatné frekvenci, možná je to špatným přijímačem a nebo jáááááááá už prostě zase nevím. Jsem jak hromosvod, kterým projede ovšem vlna hnoje a místo uzemnění, zanechá jen hodně špatný odér, jenž nejde vyvětrat.

A cože se mi to zase stalo? Byla jsem skopnuta z té vysoké hradby a spadla přímo na držku. A když jsem svůj pohled směřovala ještě směrem nahoru, viděla jsem jen obličej jokera z filmu batman. Muž jenž mi vždy vykouzlil úsměv na tváři se změnil na vtipálka, co má rád černý humor. Nejspíš, kdyby se na zemi valil meteorit velikosti naši planety, mohla bych za to já….

Tudíž mé rozhodnutí zůstat sama po zbytek života, je na místě. Ale nejspíš začnu psát o globálním oteplování planety, protože tomu rozumím stejně jako mužům…..tudíž vůbec. A nebo bych mohla začít psát kuchařku, teď je to moderní, vaří, kde kdo a tak bych mohla i já.

Ok, vezmu to z jiné stránky….začnu masírovat, to bych jakože měla umět, jen je třeba koupit maserské lehátko, které jsem v jednom horším období musela prodat, budu psát o tom globálním oteplování a nebo bych se mohla konečně pustit do té knihy a napsat ji? A taky natočím song, zpívat neumím, ale může to být dobrý odvaz. Až song bude, píchnu vám ho sem, ať se taky pobavíte….takže plány by byly….k tomu žádnýho chlapa nepotřebuji.

Víte, co je na tom všem nejhorší? Dělam si to všechno sama. Tím mým myšlením, tím mým jednáním a touhou nebýt sama. Dohnalo mě to až k tomu, že sama být chci a chci se postavit na ty moje konve a chci se postavit sama. Takže přestanu kecat a začnu dělat….co už, ono to nějak půjde. Pomaličku, polehoučku, krůček po krůčku a nedej ty můj malý bože, aby nebylo lépe.

Vlastně, ještě, že jsem z těch pitoméjch hradeb spadla přímo na hubu, někdy se nám asi jinak nerozsvítí.


Tak pojďme do toho  a půl je hotovo :-)

neděle 18. září 2016

Nikdy není pozdě, ani na žebřík

Sedím a můj debilní úsměv na tváři značí radost v mé duši. Netuším, jakou dlouhou frekvenci bude tato radost mít, ale není to jedno? Je teď a je tady, buďme rádi, že se vůbec objevila, potvůrka jedna.

Ale abych byla upřímná, tento týden zase tak radostně nezačal. Hned v pondělí se mi povedla moc príma věc. Chtěla jsem z naší jídelny v práci, udělat plážový bar. Chyběl jen písek, moře, bar s alkoholem…..vlastně chybělo vše, krom spousty chlorované vody. Prostě jsem ji úplně normálně vytopila. Byste jakože nevěřili, jak je to snadné…….a to uklízení……pecka……kolegyně přišla do práce a s ledovým klidem jejím vlastním řekla: dnes je třináctého? Hodila jsem na ni pro mě nezvykle zlým pohledem a jen zabručela: já mám očividně třináctého každý den….

Ale stal se také malý zázrak v podobě padajících kamenů z nedobytné hradby.  Nejspíš padaly už dřív, jen jsem si jich nevšimla, dokud mě jeden netrefil. Běžela jsem tudíž rychle pro žebřík, jenž jsem opřela o vysokou zeď a se zatajeným dechem jsem lezla pomalu nahoru. Můj pohled směřoval směrem k nebesům a byl plný očekávání. Srdce mi bušilo jako splašené a zvědavost byla větší. Jakmile jsem byla úplně nahoře, natáhla jsem ruku, abych se dotkla toho posledního kamene na úplném vrcholu hradby a……..mé srdce se na moment zastavilo, protože jsem ucítila jeho ruku. Rychle jsem vylezla až na vrch, kde jsem koukla do jeho očí, a moje tvář se rozzářila. Byl tady a byl tu teď. Stačilo jen přinést žebřík…..seděli jsme vedle sebe na té vysoké zdi, drželi se za ruce a dívali se na východ slunce.

Najednou jsem měla pocit, že jsme si blíž, že všechno, co se do teď dělo bylo jen z toho, jak moc špatně se umím rozhodovat, že promarněný čas jinde a s někým jiným, mě stál jen nádherný čas, který jsem mohla strávit s ním. Čas vrátit neumím, ale umím se ze všeho poučit? Opět….já nevím….chtěla bych, chtěla bych na té ohromné zdi sedět a pomáhat mu ty kameny házet dolů. A to i přesto, jak bych celou dobu poslouchala, kolik mu dalo práce tu ohromnou hradbu postavit.

Někdy je prostě potřeba se postavit pravdě čelem, někdy je potřeba některá slova polknout, někdy je prostě potřeba neřešit a opravdu si užívat každičký den….takže tento týden si užívám a mám na tváři debilní úsměv a cítím v těle zvláštní vibrace a příjemný pocit momentálního štěstí. Jak dlouho? Nevím, ale je to pořád lepší než hromada slz.


Nikdy není pozdě, někdy prostě stačí jen přinést žebřík :-)

sobota 10. září 2016

Asi by jen stačilo přinést žebřík

Slzy? Vážně zase slzy? Můj pohled směřoval do blba a mé myšlenky nějak prapodivně cestovaly po celém pokoji a nechtěly utvořit symetrickou linii něčeho, čemu by se aspoň zdánlivě dalo říct smysluplný nápad. Možná jsem vlastně ani žádný nápad nechtěla. Mé nápady smysluplné totiž nebývají. Je to spíš změť chaosu a bordelu.

Takže ano, můj soukromý malý Bůh se stále baví a dává mi to hodně znát. Ne jen, že začala škola a má úloha jakožto matky se rázem změnila v pracovnici tiskárny na dárkové poukazy pro všechny možné instituce, tak se změnilo mé pracovní umístění v mém dokonalém zaměstnání, tudíž můj medvědí spánek se zkrátil, má mysl bojuje s každodenní touhou poslat všechny do  p . . . . e (ano bratře….muck a jedeeeeeeeeeeeeeeeem:-D) a mé láskyplné chození do zaměstnání se změnilo v hromadu nechuti. Popsala bych to trochu jako těhotenská ranní nevolnost působící po celý den.

Můj osobní svět plný fantazie, lásky, hezkých slov, milých lidí se mění před očima v hororový scénář, kde ovšem stále přes cestu přejíždí Fantozzi. Tohle už prostě nemůže být ani vtipný, ne? Běžíte temnou ulicí, všude ticho a tma a vás honí zrůda s nožem a mačetou, divně křiví obličej, váš strach jde cítit ze všech vašich pórů a najednou kolem projede na kole Fantozzi v kraťasech, košili a baretce…. Přijde kamerový záběr na vás, vy se zastavíte a s otevřenou pusou na něj hledíte, avšak zastaví se i zrůdička a kouká naprosto přesně jako vy, protože co si budeme povídat, tohle prostě musí překvapit každého.

Takže takto vidím momentálně svůj život….čučím s otevřenou pusou a nestačím se divit.

Utřela jsem si slzy a došlo mi, že bych se měla zase řídit svým starým heslem…jestliže víc vidíš slzy, než úsměv, je nejvyšší čas něco změnit….nikdo jiný to za tebe neudělá.

Nejhorší však na tom všem je spojení mých slz s mužem, co mi vždy vykouzlí úsměv na tváři.  Někdo takový by neměl dovolit mým očím slzy.  Ale asi opravdu každý vnímáme danou situaci jinak a on nedovolí část své vysoké hradby zbourat a já, nejsem ochotná si přinést žebřík. Takže stojíme každý na jedné straně, koukáme vzhůru k nebesům až na místo, kde končí ten nejposlednější kámen hradeb, mě tečou slzy a on se mračí. Po celé délce dlouhé a vysoké zdi vládne jen ticho a já už nemám sílu utírat slzy a mu zbyly jen vrásky z mračení. S poslední slzou spadlou na zem, se otáčím a koukám na východ slunce, jenž mimochodem má on fakt rád a odcházím…….

Co k tomu dnes dodat? Pojďme nahodit úsměv na tvář a ukázat tomu nahoře, že nám úsměv nikdo nevezme.


A jaký je váš svět? Napište mi do komentáře. Zajímalo by mě, jak každý vidí momentálně svůj svět.

pátek 2. září 2016

Takže něco peprnějšího.....?

Tak prý mám začít psát něco peprnějšího. Sdělili mi to mí dva kolegové v práci. Otázkou zůstává, co je dostatečně peprné. Jsou dostatečně peprné tři nekonečné minuty sexu, které se vlastně ani nekonaly? Nebo bych měla popsat nekonečně krásný večer a noc, jenž se konal, ale bohužel nekonečný nebyl? Možná se slovo peprné ani do mého repertoáru nehodí.

Tak jistě bystrým čtenářům určitě došlo, že jeptiška nebudu, ale to neznamená zvednout psatelnost o mých peprných zážitcích.  Avšak myslím, že na potřebě sexu není absolutně nic špatného a potřebujeme to všichni.  Ale u mě stále vítězí to všechno ostatní před sexem. Sex můžu mít kdykoliv, ale já chci trochu toho podělanýho hezka. Jako před týdnem….

Měla jsem krásný víkend s tím, co mi vykouzlí úsměv na tváři….víkend je poměrně silné slovo však. Měla jsem jeden krásný večer a noc. Rozdělal oheň, pili jsme víno a nekonečně dlouho si povídali. Nekonečně ne, dokud nezhasli pouliční lampu v jednu ráno. Je mi s tím člověkem dobře a já ani netuším, jestli si je vědom, jak moc. Když jsem s ním, tak cítím, jak moc o mě stojí (pro mé kolegy z práce, kteří jistě toto budou číst a napadne je poznámka typu, že to mu stojí něco jiného….běžte do pr. . . e :-) ) (a pro mého bratra, kterého by po tomto, co jsem sdělila kolegům, napadl  můj oblíbený vtip…posílám…..muck a jedéééééééééééém :-D ), vzkazy vyřízeny a pointa toho hezkýho z onoho večera úplně ztracená….ale takhle by to stejně s oním  mužem, jenž mi vykouzlí vždy úsměv na tváři, stejně skončilo. On snad nebyl nikdy vážný a to já na něm zbožňuji. Každý jeho štípanec, bouchnutí, šťouchnutí (nemyslím sex, klucííííííííííííí), pusa, objetí…..

Jako to ráno, když jsme se probudili…nebo spíše mě někdo probudil opravdu nehezky lechtáním, otvíráním oči a dalšími mučícími prostředky…..a já ho požádala, aby mi řekl raději místo toho něco hezkého…přemýšlel….dlouho, což už není dobrý, protože jen při pohledu na mě, musí každého napadnout spousta hezkých slov…..chaaaaaaaaaa. Tak zpět k němu a k jeho přemýšlení….vylezlo z něho toto: tak po ránu nevypadáš zle, jsem neutekl…..a pak ho nezbožňujte……
Samozřejmě noc byla krásná a vášnivá a miloučká, protože jsem po strašně dlouhé době mohla usnout v něčí náruči a měla jsem zase pocit klidu a bezpečí.

Jediné, co mě asi mrzí je fakt, že nevím, co on opravdu cítí, že nevím, co pro něj znamenám, že nejsem asi tak důležitá pro něj, jako on pro mě, že mu chci každý den napsat o tom, co opravdu cítím a vše skončit a nedokážu to, že mám občas pocit, že jeho nedobytné hradby přelézám a stejně z nich spadnu, že nedokáže otevřít srdce a být aspoň na chvíli vážný…..

Vlastně vážný je…a často…když ho někdo naštve…..třeba jako já…..a že to dělám často? Dělám!!!!!!! A to je pak vážný a zuřivý a já mám jedno velký štěstí, že není vedle mě……ale stejně je roztomilý :-)

Občas mi chybíš, ty, jenž mi umíš vykouzlit úsměv na tváři……