pondělí 8. srpna 2016

Zkus mě rozesmát :-D

„Takže nebudeš mluvit?“, ozvalo se vedle mě. Kývla jsem hlavou, že tedy NE. Usmála jsem se pod nosem a těžila z toho ticha, jelikož si o něho řekl. Těžila? Spíš bavila. I teď, když o tom píšu, se mi vykouzlí opravdu úsměv na tváři.

Autem zajel do nějaké odbočky z hlavní cesty, kde byla tma a jel vstříc novým zítřkům…..houby, takto by to končilo v nějakém romantickém bestseleru, ale v tom já nejsem. My jeli vstříc slepé ulici a to byl začátek. Koukl na mě „pořád nebudeš mluvit?“, opět jsem kývla, že NE, „tak ne, jen vycouvám a pak uvidíš“. Couval a couval a byla tma a mě proběhla hlavou myšlenka – s tím jeho ježděním do uliček jednou někam zapadneme – tato myšlenka dle vesmíru byla velmi rychlá a očividně zněla prosebně, jelikož hned po dokončení přenosu, jenž proběhl nejspíše rychlostí světla, se mnou cuklo a ozval se zvuk, jako když za sebou taháte ocelovou tyč. Ti bystřejší už tuší správně, my zapadli zadkem v příkopu. Takže měl pravdu, opravdu jsem koukalaJ

Můj pohled vyletěl směrem k nebi – opravdu? Jakože opravdu si myslíš, že je to vtipný? Byla to jen myšlenka. Mam stopadesáttisíc myšlenek a ty si vybereš tuhle? Co třeba potkat při nakupování pana božského, nebo výhra v loterii…..proč jakože zapadnout?

„Jen proto, abych promluvila, si nemusel hned s autem sjíždět do příkopu.“

„Ale mluvíš, tak je vše ok.“, opět mi vykouzlil úsměv na tváři. Je to asi jediný člověk, který mě dokáže rozesmát, i když se fakt zlobím. Když jsem ho poznala, nechtěla jsem mu ani odepisovat, ale pokaždé, když jsem ho přece jen přečetla, usmála jsem se, vždy jsem se usmála. Poznala jsem ho v hodně blbým období a byl jediný, kdo dokázal, abych se usmívala. Ale vraťme se k páteční noci :-P

Vybaven lopatkou (ne na písek), baterkou a zvedákem, začal můj tajemný přítel boj o záchranu svého krásného prostorného auta (o tom také jindy). Po asi hodinovém boji a spoustě potu (jeho potu), jsme šli pěšky pro mé auto, abychom se pokusili jeho auto vytáhnout. Vlastně by se to dalo přirovnat k romantické procházce, kdy se mě ovšem ani nedotkl, jelikož kdyby vytáhl ruce z kapes, spadly by mu kalhoty. Hold nepředpokládal, že vůbec vystoupí z auta, natož, že půjde malou túru….a pak ho nezbožňujte. Prostě mě baví a baví mě pořád Je tak trochu jiný, ale kdo mě zná, tak ví, že jsem taky trošku malinkato jiná. Tak mám k jedincům vymykajícím se normálnosti, pochopení.

S mým autem jsme dorazili k místu činu, natáhl lano mezi obě auta a chtěl po mě vtipálek, abych couvala. Samozřejmě mi to umíralo, ale on mě statečně povzbuzoval. „ Nenávidím tě“, křičela jsem na něho a on? „ Když jenom tohle, tak je to dobrý.“, jenže autu se pořád nechtělo a tak ho čekalo ještě malinko kopání, podepřít kola a zkontrolovat ještě druhou stranu. Mezi auty bylo lano, to víme, také byla tma a to opravdu velká, tudíž by to nemělo být až tak k smíchu, ale já se směju pokaždé, když si to představím….ano, při spěchu zkontrolovat druhou stranu, zakopl o lano a namířil si to nejkratší cestou k zemi. Bylo to tak roztomilý a moc moc moc k smíchu…..ale ustál to jako hrdina a i to auto jsme posléze vytáhli.

Vždy jsem tvrdila, že dva lidé by měli spolu tancovat, aby zjistili, jak jsou zesynchronizovaní, než si spolu něco začnou, ale vytahování auta z příkopu není taky úplně marný, ne-li lepší než ten tanec……

Vy jste čekali nějaký romantický happy end? S ním? To budu mít asi dřív vousy……tak jo, ať mu nekřivdím, objal mě a dal mi pusu…a dál? Zase příště….

Někdy k úsměvu na tváři nepotřebujete lásku, jen přítomnost….

Žádné komentáře:

Okomentovat