pondělí 8. srpna 2016

Těžko říct....

Jsem šťastná, protože mám úžasné zdravé děti, jsem šťastná protože mí rodiče mě nenechali na holičkách a jsou ti nejlepší, jsem šťastná, protože mám přátele, kteří za mnou stojí a nenechají mě smutnou…..jsem šťastná za každý den s úsměvem, bez slz, bez bolesti a bez samoty. Láska je všude kolem mě, měla bych být plnohodnotně šťastná……nejsem……

Mám novou práci, mám nový život bez lásky (té mužské lásky, té chemie a růžových brýlí) a jak tak žijete nový život ve starém městě, v bytě, kde jste vyrůstali a chodíte do nové práce, tak není boha, aby si ten můj soukromý božíček, s nímž tak moc ráda rozprávím, mě nepřekvapil něčím, jakože opět vtipným (pro něj vtipným).

Jak tak vydávám obědy, protože je vydávám s radostí samozřejmě……ve společnosti, kde chodí opravdu, ale opravdu mnoho lidí, mnoho příjemných lidí a také mnoho hezkých mužů…..přijde člověk, o kterém jsem již ve svém deníčku psala. Ti, kteří mě čtou pravidelně ví, kdo byl pan dokonalý a pro ty, jenž neví http://www.domovztracenychdusi.estranky.cz/clanky/denicek/je-normalni-mit-v-ocich-slzy--kdyz-jste-smutni-.html ,zde odkaz na příspěvek o něm. Již několik měsíců bezhlavě a bez smyslu sháním na pana dokonalého telefonní číslo. Zmizelo mi odchodem mého telefonu do telefonního nebe. Tento pan dokonalý není na sociálních stránkách a je naprosto nevyhledatelný a já se už upínala k tomu, že napíšu dopis a hodím ho do schránky…..ano, vím, kde bydlí, ale nechtěla jsem si opravdu přijít jako stíhající magor a hlavně….je to dlouho a třeba není sám. Ale ten nahoře je ke mně občas milej a já dnes při výdeji pohlédla panu dokonalému do očí při větě „dal bych si tu klobásu“, znáte ten pocit, když se vám na moment zastaví srdce a vrátí se všechny vzpomínky a ten příjemný pocit s jemnou nervozitou a chvěním…..jasně, věta z klobásou, tak úplně romanticky nezní, ale pro ten moment to bylo naprosto jedno.

Bylo to tak krátké, mohla jsem však na něho koukat jako šmírák od výdeje, jak jí. Nemám jeho číslo, protože jsem blbeček, co se ze samé euforie zapomněl zeptat a zůstal mi v hlavě jen jeho obraz.

Takže co dál? Budu doufat, že přijde opět na oběd, budu doufat, že se opět nezaseknu na větě, co si dáš, a budu v tichosti doufat, že je třeba sám.

A co s panem tajemným, který pokaždé vykouzlí můj úsměv na tváři? Muž, co je obrněn hradbami ještě sto metrů nad svojí výšku? Muž, jenž mě nebude nikdy milovat, protože si to prostě řekl….muž, jehož hradby mám chuť probourat a koukat, jak mu mizí úsměv…….?

JÁ NEVÍM, BOŽE JÁ NEVÍM, TAK TEĎ PŘIJDI S NĚJAKÝM VTIPNÝM NÁPADEM.

Jsem šťastná? Těžko říct tak z hlavy……

Žádné komentáře:

Okomentovat