pondělí 8. srpna 2016

"opustila jsem manžela na dvanáctém schodu"

Včera jsem stála venku u domu, zírajíc na oblohu, trošku doufaje v zázrak. Zázrak se nekonal. Šedivé mraky si to uháněly po obloze, já s cigaretkou v ruce šeptala směrem nahoru otázku "Bože, bude dobře? Dej mi znamení, malinkaté znamení, jen ať vím, že bude", asi víte, co mi dal za znamení. Ti, co hádali variantu ŽÁDNÉ, hádali správně. Trošku jsem možná doufala v zatmění oblohy a ukázání pár hvězd, jenž jsem neviděla víc, jak dva měsíce. Áno, jsem pořád v Norsku, bez tmy a bez hvězd. Chybí mi pohled na černou oblohu posetou milionem světýlek.........takže, kde jsem to skončila? Znamení.....nebylo žádné a já bych tak chtěla aspoň třeba záblesk světla nebo, co já vím.....vůbec netuším, jaké může dávat ten nahoře znamení. Otázka je, zda nějaké znamení vlastně potřebuji. Jsem šťastná? Jsem. Jsem zdravá? Jsem. Mám úžasnou rodinu? Mám. Potřebuji víc všeho? Ne.

Tady se musím zastavit, abych se na vás podívala a zeptala se, jestli byste odpověděli stejně....Odpověděli? A stejně míváte pocit smutku a prázdnoty, či trápení? Tak moje rada.....jsou krásné teplé večery a je třeba vyjít ven s cigaretkou, vínečkem, s čokoládkou a nebo třeba jen s rohlíkem, jestli je to v tu chvíli váš požitek a koukejte na hvězdy (ti, kteří mě čtou pravidelně ví, že hvězdy miluji), přemýšlejte a odpovězte si na otázku, jestli bude dobře.....zkuste to. Má odpověď po čekání na znamení byla......vždyť už dobře je:-)

Nepotřebuji znamení! Stačí mi dokouřit cigárko, které mi s láskou ubalil můj drahý, vejít zpět do domu, usmát se na něho, dát mu pusu, obejmout křičící děti, dát si na hlavu studený obklad (to je lék na neustále výkřiky " mami, mami, mami, mami") a cítit ten rozlévající klid v mém těle, jen si nesplést s migrénou:-)

Třeba dnes jsme strávili krásné odpoledne u vody a teď děti leží, ja s nimi, protože ti malí upírci beze mě neusnou a už se moc těším na filmeček s mojí láskou, na krásné objetí a pár hodin spokojenosti. Pár? Asi za tři, čtyři hodiny(v tom lepším případě) přijde má dcera se strachem v očích a hodná maminka opustí milovanou lásku a půjde si lehnout s dcerou. A moje láska? Nic, usměje se a podpoří mě a to je jedno velké ZNAMENÍ, žádné jiné nepotřebuji.

Každý den mám znamení, každý den mám své nejmilovanější lidičky vedle sebe a víc? Víc nepotřebuji. Stačí mi jejich milé úsměvy, TO otravné mamíííííííííííííííííííí a pocit, že vše, co se v životě děje je tak, jak má být. Hlavně se nehrabat v minulosti a nezabíjet tím přítomnost. Což se přiznám, jde blbě i mě, jsme asi od přírody se hrabající tvorové v minulosti. A tak by nám bylo fajn nehrabajíc se v tom smetišti. A brát ten život trošku s nadhledem a humorem. Zasmát se sami sobě, zasmát se s partnerem, s dětmi, či přáteli.

Udělejte to jako moje kamarádka. Přijela jedno odpoledne ke mně a praví s vážnou tváří "opustila jsem manžela na dvanáctém schodu" a já se šíleně rozesmála. Ovšem jen proto, že já vím, co vy ne. Její manžel vyrábí dřevěné schody a ona mu pomáhala. Na kterém schodu stojíte vy na cestě v minulosti? Opusťte minulost a sejděte dolů, ať už jste jakkoliv vysoko. Ne nadarmo se říká, že čisčí vzduch je víc při zemi, tak nechme ten smrad nahoře a pojďme si užít přítomnost bez potřeby znamení.

Krásnou dobrou noc:-)

Napište mi o vašich znameních a o sestoupení ze schodů, ráda si přečtu jakýkoliv komentář a nebo mi napište na suzi.boe@seznam.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat