pondělí 8. srpna 2016

Opravdu víte, jak žít?

Opravdu víte, jak žít? Kdo to ví nejlépe? Ví to vůbec někdo? Je nutné to vůbec vědět?

Čekáte na prince na bílém koni a on stále jakože nedorazil? Spoléhat na to, že má vlak zpoždění, tudíž se má životní láska ještě neukázala, je trochu v mém věku na hlavu. Mám tři děti, úžasné děti, samozřejmě jsou hodné, milé, poslouchají a já každý den procházím byt se slovy „ mám vás ráda, jasně, že vás mam ráda, ráda, ráda, ráda“, někdy totiž trochu dobré motivace neuškodí. V tomhle osvícení, že ja-ko-že ten princ na té kobyle nepřijede, mi došlo, jak je vlastně nemožné si někoho najít, jelikož upřímně…..občas ty děti lezou na nervy i mě a to jsou moje. Co pak asi na ně řekne to princátko, když se z jeho princezny v přítomnostech dětí stane uřvaná, hysterická ženská, které se z těla vysune asi dalších pět páru rukou a je z ní tak trochu mutant, jenž se od té líbezné milé princezny vzdaluje na míle daleko? Neřekne nic, bude koukat. Nejdřív asi trochu vyděšeně, pak soucitně a nakonec se stane hrdinou, jenž vezme nohy na ramena se slovy „jsi úžasná, nechápu, jak to zvládáš“ a uvidíte jen v dálce jeho záda.

Přestala jsem tedy snít o princi a nějak začala příjmat samotu. Opravdu je třeba se smířit s tím, že buď budu jen milenka anebo sama? Je nutnost se jako matka s dětmi zahrabat několik kilometrů pod zem a vycházet jen za temných nocí jako upír a občas si ukrást kapku krve?

Přemítala jsem si v hlavě, co dělám špatně a jasně, že děláme chyby, všichni děláme chyby…..větší, menší, nenávratné…..ale to přece neznamená, že jsme špatní lidé a nezasloužíme si další šanci. Chceme některé věci tak moc, až nám ani nedojde, jak moc se chováme jako blázni. Ale blázni jsou šťastní a mají klid v duši. Tak si vlastně říkám, že budu raději blázen, ale budu šťastná a nebudu muset dělat věci, které nechci.

Pravda totiž bolí, a jestli chcete vést důstojný život s někým, kdo vás bude milovat nebo tak něco, musíte lhát, jemu, sami sobě a hrát nějakou prapodivnou hru, abyste někoho neurazili, neřekli věci, které ten druhý nechce slyšet, protože by začal kolem sebe kopat nožičkama, jak je svět zlej a vy jste ta nejšpatnější osoba v jeho životě. Ale o tomhle život není – přetvářce a podřizování životu někoho jiného. Vše musíte chtít, cítit tu správnost okamžiku, vašich činů…..

Přece nemusíme žít podle scénáře společnosti, chovat se tak, jak se očekává…..život je strašně krátký a na konci je jen konec a ti, pro které jste obětovali své sny, svou duši, svá přesvědčení….ti si z vás nic nevezmou a vy z nich taky ne…..budou jen dělat stejné chyby jako vy, protože jste jim to tak ukázali….ukázali jste jim, že člověk nemusí být šťastný, jen musí žít tak, jak se očekává. Ve strachu z toho, co bude, kdyby se náhodou zachoval jinak.

Opravdu chcete tak žít….přemýšlet, jestli princové existují, přemýšlet jestli je vhodné žít sama s dětmi, přemýšlet, jestli jít na rande, jestli odejít od rodiny, protože děti…..je tolik věcí nad kterými mi smrtelníci přemýšlíme, protože se bojíme, co na to všichni kolem nás, protože se bojíme, že tím ublížíme všem kolem nás…..ublížíme v závěru jen sobě….budeme nešťastní a okolí nebude o nic šťastnější, protože jestli o nás okolí stojí a jeví zájem….bude nás chtít vidět šťastné a jestli ne….tak to okolí možná ani nestojí za to, abychom v něm zůstávali.

Počkám si na prince na bílém koni, se srdcem na dlani, čistou myslí a s úsměvem na tváři……taky proč ne…..

Hezkou dobrou noc zlatka…….

Žádné komentáře:

Okomentovat