pondělí 8. srpna 2016

Nepatřím nikomu

Chtěl jsi mě takovou, jaká jsem. Šílenou, hysterickou, snovou, naivní holčičku, přirozeně inteligentní, hrdou, tvrdohlavou, bláznivou, obětavou, usměvavou, laskavou, ztracenou ve svém vlastním světě……..

Objal si mě, stiskl ve své náruči a políbil do vlasů. Chtěla jsem křičet, ať toho necháš, protože jsem silná a nepotřebuji obejmout, nepotřebuji se cítit jako malá holka, jsem ta, co vše zvládne sama. Jen ty mě prostě nepouštíš, oběma rukama mě držíš, jako bych měla v momentě uvolnění utéct a ty mě nemohl už nikdy lapit. Nasáváš vůní mých vlasů a říkáš, že jsem jen tvoje.

Nepatřím nikomu, můj život je jen můj….jsem zvyklá si dělat, co chci a na tom se nic nezmění a nezměníš to ani ty. Nejsem věc, abys mě mohl vlastnit. Jsem zatraceně hrdá a ty to víš. Budu hrdá desítky let a ty po mě budeš desítky let toužit. Víš to, víš to líp než já.

Bojujeme proti sobě a plácáme jeden na druhého své argumenty o životě místo toho, abychom se postavili vedle sebe a našli řešení. Křičím na tebe v zoufalství, slzy mi tečou po tváři a ty mě jen zase pevně obejmeš a políbíš do vlasů. Sakra, nechci, ať mě držíš, nechci cítit tvůj tep, tvou vůni a teplo. Neodejdu, takhle neodejdu a ty jen šílíš při představě, že mizím.

Nenávidím ten život, který ty vedeš a ty nenávidíš ten pocit, že můžu kdykoliv zmizet. Proto mě pořád k sobě tiskneš, proto se snažíš mi snést modré z nebe, ale stačí to? Nemám co ztratit, jsem zvyklá nemít nic a být sama. Ale jak to máš ty? Nejsem to nejlepší, co tě potkalo, nejsem ani tak jedinečná, ale jsem možná to jediné, co jsi kdy opravdu chtěl…..tak dlouho jsi čekal…..stejně jako ráno slunce vychází a večer zapadá, tak jednoduše, se objevím a zmizím. To tě děsí víc, než cokoliv…….to, že tu nebudu. Nemůžeš mě celý život držet v náručí jako zvířátko, ale můžeš změnit svůj život a mít mě napořád.

Nikam nespěchám a nic nečekám…….tvé objetí mě chrání, až mě začne zabíjet……odletím……..

Žádné komentáře:

Okomentovat