pondělí 8. srpna 2016

Nejjasnější večer

Byla tma, stála jsem na velké křižovatce s hlavou zakloněnou a pohledem směřujícím k nebi. Pršelo a já musela mžourat, protože kapky mi padaly do očí. Celá cesta se leskla deštěm a mě začala být zima. Rozhlédla jsem se kolem sebe, neměla jsem vůbec tušení, kudy se dát. Chtěla jsem zavolat o pomoc, jen nikdo by neslyšel a signál prostě nebyl.

Život je někdy podivný, koukám na celou svou životní scenérii a nechci už tyhle křižovatky bez směrovek. Nechci být sama na rozhodování se, kterou cestou se dát….můj mozek stagnuje a už nechce přemýšlet. Každý den, den za dnem stát na křižovatkách a určovat směr……a když se dáte blbě, nemůžete se ani vrátit, protože jste vjeli do jednosměrky. Takhle už prostě žít nechci.

Chci si svět namalovat barevně se třpytkami. Stát na zelené louce plné květin a rozběhnout se na všechny světové strany a všude bude krásně. Zavřít oči a v klidu snít……ale jaký si to uděláš, takový to máš….že?

Jenomže já si to udělala tak, že stojím na křižovatce, v dešti, po tmě, bojím se a musím se rozhodnout, kudy tudy….třeba bych mohla počkat, jestli někdo nepřijede a třeba by mě vzal? Nooooo, to bych taky mohla čekat pěkně dlouho a pak mi na chlupaté nohy nepomůže ani bruska. O dalších partiích na těle ani nemluvě.

Kde mi lidi děláme chyby na těhle křižovatkách? Proč si nevezmeme navigaci a nezadáme cíl? Není to přece tak složité….musíme vědět, kam se chceme dostat a jen to vyťukat. Jen jestli to víme? Víme vůbec, kam se chceme dostat? Víme směr? A co když ho víme, ale cíl je špatný? Navigace selže….

Nechci stát už na křižovatce a čekat….nechci se neustále rozhodovat sama, nechci se stále vracet a hledat novou, lepší cestu. Nechci ani navigaci, protože je moc přesná a říká vám, co máte dělat a neustále vás vrací zpět na tu vaši cestu bez možnosti volby. Nechci stát na křižovatce sama! A ani nechci čekat, až někoho začnu zajímat a pomůže mi.

Chci zelené louky a slunce a kytky ….chci pocit štěstí a klidu…..jistotu správné volby, protože každá bude správná, když nejste sami a vám stále buší srdce, když víte, že vaše volba byla ta nejlepší….Stačí totiž jedno velké rozhodnutí, aby každé další bylo jen správné…..s člověkem, kterého miluji je prostě každá volba ta správná, protože s ním se nebojím, protože on mě nenechá sejít z cesty, protože on……….

Byla zima, déšť mi promočil šaty a já v zoufalství padla na kolena. Ucítila jsem silnou bolest, ale najednou mi bylo vše jedno. Zůstala jsem sama uprostřed křižovatky zahalené ve tmě a tichu. Kapky deště mi stékaly po tváři a mísily se slzami. Zavřela jsem oči a dlaněmi se opřela o zem, zoufalství mi nedovolilo ani křičet, jen jsem tiše vzlykala. Najednou jsem ucítila jemný závan větru. Otevřela jsem oči a u svých rukou viděla někoho stát, zastavil se mi dech a já se začala bát. Uvědomila jsem si, že přestalo pršet. Bála jsem se zvednout a podívat se, ale ten člověk si dřepl, jemně vzal mou bradu, zvedl ji nahoru a já ucítila zářivé světlo měsíce, vše bylo jasnější a jeho oči odvanuly můj děs a strach. Pomohl mi zvednout, chytl mě za ruku, přitáhl k sobě, objal a tiše zašeptal: „ Teraz už budě dobre, Moja.“ Ten večer byl nejasnější v mém životě a upřímně, ani nevím, kterou cestou jsem šla.

Krásnou dobou noc

Žádné komentáře:

Okomentovat