pondělí 8. srpna 2016

Moje malá zpověď

Zavřela jsem dveře, sjela po rámu až na zem a do dlaní schovala tvář. Slzy mi stékaly po tváři, nemohla jsem je zastavit, každá myšlenka na vše, co se stalo, zabíjela moji duši. V hlavě mi bušilo tisíc sbíječek a každé nadechnutí, bylo jen lapání po dechu. Ptala jsem se proč? Proč já? Proč už to nepřestane bolet? Tolik večerů….kolik ještě? Bože, pomoz mi prosím, ať už to přestane.

Jen málo lidí ví, jak moc to bolelo…..jen málo lidí ví, kolik sil mě stálo odejít. Opustit člověka, kterého milujete a nechat ho žít s tou, kterou miluje on. I dnes při vzpomínce na tu bolest, se rozpláču. On čas vše zahojí a je to pravda. Každým měsícem jsem plakala míň a věřila v lepší zítřky. Avšak jen málo lidí ví, jak dlouho mi trvalo zapomenout a nemilovat. Myšlenka, že je šťastný, mi stačila. Toužila jsem být taky šťastná, ale cokoliv jsem, kdy udělala, bylo tak nějak nakonec špatně. Začala jsem věřit tomu, že já prostě šťastná být nemůžu.

Jen málo lidí ví, že kdyby před pár měsíci přišel můj první manžel a chtěl se z nějakého prapodivného důvodu vrátit, přemýšlela bych nad tím….

Jenomže objevil se člověk s velkým srdcem, krásným úsměvem, milým slovem a já se rozplakala….po dlouhé době mi tekly slzy štěstí. Najednou tu byl někdo, kdo i přes obrovskou dálku mi dal lásku, pocit štěstí a jistoty, že mi už neukápne ani jedna slza kvůli muži, kterého jsem milovala. Mé srdce se otevřelo neskutečné lásce a já pochopila snad poprvé v životě, co je to opravdu milovat. Jsem jako dítě, co se těší na ježíška, když má přijet, protože se můžu dotknout jeho tváře, políbit jeho rty, schoulit se v náručí a milovat ho zase o kousek víc, než ten den před tím. Pokaždé, když už si myslím, že ho víc milovat nemůžu….tak jsem mile překvapená, že to ještě jde….

Nesmíme se vzdávat a plakat….vím líp než kdokoliv, jak moc to bolí, když ztratíte někoho, koho jste milovali. Trápila jsem se několik let, ale vy nesmíte…..vždy je někde to světýlko, které vám ukáže cestu, jen se musíte dívat.

Já koukala špatně a trvalo mi moc dlouho, než jsem se mohla upřímně od srdce usmát a říct….tak teď jsem opravdu šťastná……. a jen málo lidí ví, kdy šťastná opravdu jsem a kdy ne…..

Tihle lidé ví, že po spoustě letech konečně jsem!

Tohle byla má malá zpověď, abych vám ukázala, že jsme všichni jen lidé a děláme chyby, bolí nás srdce a nemůžeme zapomenout…..čas je nejlepší lék a otevřené srdce a oči vám pomůžou si uvědomit, že dělat chyby je lidské, že se objeví někdo, kdo vaše srdce zahojí a že jednoho dne zapomenete a budete milovat o to víc někoho, kdo si to opravdu zaslouží.

Já ho našla….. a lásko moje, promiň, že se občas chovám jako kráva, ale jinou bys mě asi stejně nemiloval…jako bych já nemilovala jinak tebe…..jsi ten nejlepší chlap v mém životě a dokud budu žít, tak se ti vždy nejdřív omluvím za mé stupidní chování a pak ti s omluvou na rtech budu říkat, jak moc tě miluju.

Neplakejte, nesmutněte a milujte ty, co si to zaslouží

Krásnou dobrou noc

Žádné komentáře:

Okomentovat