pondělí 8. srpna 2016

Kdo by neměl rád překvápka?

Celý týden přemýšlím, co vám budu psát, a že času bylo dost. Mám nemocenskou se zlomeným malíčkem na noze, takže ležím a nudím se. A pak boom a přijde jeden večer splín a slzy a beznaděj. Takže bych měla psát smutně. Ale je to smutné, když je to normální a dá se s tím bojovat? Je to smutné, když se ohlednete za svým životem a je to k smíchu a budoucnost je k pláči? Nějak se to neutralizuje a máme z toho jen posměšek, který darujete svému humornému životu.

Někdy se dějí zvláštní věci a to ve chvíli, kdy jste se už se vším smířili, říkáte si, jak je vše ok a najednou přijdou překvápka, na které nejste vůbec, ale vůbec připraveni. První překvápko…..muž o němž jsem byla přesvědčená, že je to nejlepší, co mě mohlo v posledních dnech potkat, mě vrátil do životní reality, mé životní reality, v které všichni muži jen lžou, a nemůžete věřit nikomu. Takže jsem byla jako ten medvěd v jednom vtipu, jenž letí po vykouření jointa směrem dolů k zemi a má všechno v p..i a vůbec ho neštve, že nemá křídla, ale já během letu na tuto potřebu křídel přišla a tudíž nebyl bolestný jen pád, ale už i let. Druhé překvápko…..muž o němž jsem byla přesvědčená, že mi nikdy nic dobrého do života nedá, mi vykouzlil úsměv na tváři a byl tady v okamžiku mého emocionálního kolapsu. Někdy hold přijdou chmury a bolest a samota a i my silní bojovní jedinci se zhroutíme jako hrad z karet, protože kolem prošel idiot a udělal průvan. A třetí překvápko…….muž, který se už neměl nikdy ozvat (ano, pan dokonaly), protože mi dává velkou práci zapomenout, se ozve, napíše spoustu hezkých slov, ale stejně s vámi nebude, je tím posledním meteoritem, který se má střetnout přesně uprostřed mozku s těma dalšíma dvěma meteority a způsobit třesk ve vaší hlavě a vyvolat vlnu emocí, slz, beznaděje a smutku a udělat tak ze mě emocionální trosku na dva dny.

A pak, kdo by neměl rád přkvápka, viďte? Jsou milá přece a zkazí vám jenom víkend. Prostě se zase ukázal ten nahoře a předvedl mi, že humorem srší dál a po téhle víkendové smršti, ne chlastu, což bych brala, ale nýbrž smršti překvapení a emocí, bude sršet ještě nejspíš dlouho. Nevím, zdali se tomu smát, ale po probrečeném víkendu asi budu muset.

Každý máme chmury a někdy se prostě dny nevyvedou a ani myšlenky. Mě o víkendu došlo, že i když jsem na lásku tak trochu zanevřela, tak bych ještě někdy ráda milovala, opravdově, bez těch růžových brýlí, ráda bych zažila ten pocit, že je někde někdo, komu na mě záleží a myslí to upřímně. Na moment (delší moment, jelikož trval celý víkend) jsem ztratila naději a byla přesvědčená, že zůstanu navždy sama, ale naděje umírá poslední a ne nadarmo se toto přísloví říká a já nemůžu jen tak přestat věřit v lepší zítřky, protože bych popřela vše, co jsem vám, kdy psala. Naděje jde ruku v ruce se mnou a já ji nepustím. Láska byla, je a bude a přestat v ní věřit, bylo to nejhloupější za poslední měsíce……na moment jsem totiž ztratila víru a ono je třeba něčemu věřit.

On ten nahoře vlastně není špatný, vždy mi provede nějakou bejkárnu, pobaví se a v závěru zjistím, že mě chce hodit jen na tu správnou cestu. A to zase jako není úplně špatný J

Takže dnešní závěr? Věřte v lásku, věřte ve vyšší moc, věřte, že i slzy mají svůj důvod a věřte v lepší zítřky J

Krásny den sluníčka