pondělí 8. srpna 2016

Je možné zapomenout?

Je možné zapomenout? Je možné večer usnout bez vzpomínky na někoho, kdo uvízl ve vašem srdci jako v bermudském trojúhelníku? Víte, že někde je, ale už toho člověka nikdy nebudete mít. Je vůbec správné zapomenout?

Láska bolí, bolí tolik, že bych raději krájela celý den cibuli, než cítit bezmoc a bolest těch nekonečných dnů bez toho, koho milujete. Kvůli mužům jsem proplakala dny i noci a to jako mládě, ale i jako dospělá. A slzy, které kvůli některým stékaly po mé tváři, jsou už zapomenuty, ale některé stále cítím. Každou slzu spadlou na zem. Bolest zjištění manželovi nevěry bylo, jakoby mi vyrvali srdce z těla a začali si ho smažit na oleji jako steak. Nebolelo ani tak vědomí, že to vím, jako vědomí, jak dlouho to trvá a jak moc jsem byla za blázna. Po půl roce usmiřování jsem odešla s dětmi a požádala o rozvod. Tehdy jsem se skácela k zemi v našem starém bytě a plakala hodiny. Nevěřila jsem, že zapomenu, že odpustím, že budu šťastná. Takhle jsem se kácela ještě x večerů a nemohla zapomenout, nemohla pochopit a každé ráno jsem musela vstát s úsměvem na tváři a říkat dětem, že vše je v pořádku. Trvalo dva roky, než jsem odpustila, ale nikdy nezapomněla. Milovala jsem ho, ale on se zamiloval jinde a já vím, že je šťastný a přeji mu toJ Dnes už vím, jak je dobře, že vše dopadlo, jak dopadlo a my se spolu netrápíme. Občas jsou dny, kdy se podívám na mé tolik oblíbené hvězdy, zavřu oči a stále na moment cítím jeho dotek. Záchvěv.

Jsou osoby v našich životech, na které bychom nejraději zapomněli, ale prostě to nejde. Nedovolí nám to srdce, duše a bohužel v závěru ani rozum. Pocit osudového setkání s tím pravým a vědomí bezmoci a nemožností s tím druhým být…..je tak trochu na mašli. Čekáte na znamení, čekáte, že se otevřou dveře a bude tam stát s úsměvem a vám se rozbuší srdce a konečně vámi projede pocit štěstí. Jenomže to znamení nepřijde a nepřijde ani ten člověk a ani vámi neprojede pocit štěstí a vy nezapomenete na jedinou vteřinu prožitou s osudovou láskou.

Ale pozor! Nesmíme zapomenout ani na to, že nemáme jen jednu osudovou lásku a ta další by nám teoreticky mohla pomoci zapomenout na tu předchozí. Jde to však poznat? Jde poznat setkání s osudem? Mám někdy pocit jakoby byl každý ten osudový a po lepším prozkoumání a poznání, jsem zděšená, znechucená a smutná. Přemýšlela jsem, jestli jsem osudové lásky nevyčerpala jako dárkové poukazy….stojíte u pokladny a najednou musíte zaplatit plnou cenu za něco, co jste ani nevyzkoušeli a přitom zadarmo to bylo táááááák prosté.

V mém životě jsou jen dvě osoby, na které nezapomenu. Můj první manžel a muž, který přišel po mém druhém manželovi. Vždy ucítím jejich vůni, vždy rozpoznám jejich pocity, vždy když zavřu oči, prožiju všechny ty okamžiky….a víte, že je to ten pravý, jelikož ho berete jaký je, milujete přednosti a milujete všechny jeho chyby, voní vám zpocený i vyvoňaný, a každý jeho dotek se vám vryje do paměti, do každého kousku v těle, máte ho v srdci, v duši….a kdyby vám dal někdo papír, tak ten pocit zvěčníte.

Nějak jsem opomněla osoby, na které by bylo lepší zapomenout hned, ale to je možná zbytečné řešit…..prostě na tyhle osoby nemyslím z různých pro mě opoctatněných důvodů.

Moje maminka mi řekla krásnou větu: „Věřím, že na tebe ten pravý někde čeká.“ A tímhle bych to ukončila, věřme v lepší zítřky, věřme na pravou lásku, věřme osudu…..

Krásnou dobrou noc

Žádné komentáře:

Okomentovat