pondělí 8. srpna 2016

Je dobré na některé věci úplně zapomenout?

Je dobré na některé věci úplně zapomenout? Je dobře si udělat pořádek v duši, v životě? Jde to vůbec?

Tohle musí přestat! Vysmekla jsem se z jeho náruče, uhladila si šaty, vzpřímila se a snažila jsem se nespadnout pohledem k jeho očím. Věděla jsem, že musím něco říct, jen….co? Došly mi slova? Mě došly slova? Co se to děje se světem, mě slova nedocházejí nebo ano? Kde to vlastně jsem a kdo je on? Se mi asi rozkočí hlava. Tak už něco řekni, cokoliv, jen už mluv! Stojíš tu polonahá, bosá a asi možná vypadáš trochu jako blázen…..tak něco řekni!

„Venku je zima.“, venku je zima? Nooooo, to se fakt hodí, stát tady v průsvitných šatech bůh ví z jakého roku, bez bot, s očividnou ztrátou paměti a oznámit neznámému chlapovi, že je venku zima? To snad vidí, že tam je kosa jako z nosa! Dobře, pojďme dýchat….nádech, výdech….však ono nás něco napadne, nejlépe tak do pěti sekund, to by se asi hodilo úplně nejvíc. Naštěstí trapnost okamžiku přerušil hlas toho muže: „vše ok? Nemohl jsem vás najít.“ Najít? Jsem se ztratila? Já ho jako znám? Moc otázek, moc otázek, moc otázek…..musím se uklidnit, hned!Podívala jsem se na něho s nevěřícným pohledem, znovu si onoho muže prohlédla od hlavy k patě a vrátila se k jeho očím. Znám ho? Jasně, znám, ale do čerta odkud? Musím přestat klít nebo se mi stane ještě něco horšího. Hele, bože, vážně promiň, ale v téhle situaci fakt musím klít, taky by tě překvapilo, kdybys stál ve sněhu, bos a v noční košilce. Vím vůbec, kdo jsem? Musím se zamyslet…..jo, jasně, v pohodě, vím, kdo jsem…..takže se zase uklidníme, však ono to nějak dopadne. „ Najít? Kdo jste? Co tu dělám?“, chytl mě za ruku, položil ukazováček na moje rty a jen procedil mezi zuby „ Psssssssst“

Měli jste někdy pocit vystřízlivění z večírku a zjistili, že máte okno, nedejbože vrata? Tohle procitnutí není nic příjemného v běžném světě plného lákadel a pokušení, protože, co si budem povídat…..mohlo se stát cokoliv. Je pak jen pár možností. Buď s námi byl někdo, kdo si vše pamatuje a sdělí vám veškerou historii onoho večera anebo musíte být detektiv a hledat důkazy, které vám poskládají aspoň nějaký kousek příběhu. Teď se však naskýtá otázka, zdali to vůbec chcete vědět. Vzpomínám na hodně velký večírek, kdy jsem byla ještě hodně mladá, ale už né tolik, abych mohla bydlet ve vlastním bytě. Probudila jsem se na posteli ve spodním prádle s obrovskou kocovinou a ještě větším oknem. Dobré znamení bylo už jen probuzení bez přítomnosti další osoby. Jupí! Následně jsem však zjistila, jak moc mám špinavé oblečení, což zas tak dobré znamení nebylo, tudíž se zase rýsovala možnost další osoby někde po cestě směrem domů….ups! Co se to sakra dělo? Jsou tyhle okna vážně tak nepříjemná? Zavolala jsem kamarádce, která mě ujistila, že jediná další osoba byla ona, poněvadž mě vedla domů asi hodinu. Poválela jsem se ji v trávě a rychlostí krok dopředu a tři dozadu, jsme šli směrem domů opravdu, ale opravdu dlouho.

Také jsou potom probuzení, kdy otevřete oči, rozhlédnete se po místnosti, kterou vidíte poprvé a bojíte se podívat vedle sebe. Zvědavost je však větší a váš pohled spočine na osobě vedle vás a chce se vám utéct. Marně přemýšlíte, co se mohlo dít, co se mohlo říct a vlastně se bojíte i vzpomenout. Jediná bojovka v hlavě je teď jen plán útěku s nejmenším množstvím ztrát na důstojnosti. Jestliže vám teda ještě nějaká vůbec zbyla.

Někdy není na škodu se opít, vyčistit hlavu a vyhodit veškery bordel z duše, jen….. ne moc často a ne moc do mrtva. Ono se pak může stát, že vyhozeny bordel nahradíte smetištěm. A to nikdo nechce!

Tak hezký den zlatka J

Žádné komentáře:

Okomentovat