pondělí 8. srpna 2016

Druhá půlka postele

Rukou jsem sáhla na druhou půlku postele, jen prázdno a chlad. Otevřela jsem oči a podívala se na místo vedle sebe. Lehla jsem si na záda a koukala do stropu, peřinu si přitáhla až ke krku a prsty si dala pryč vlasy z obličeje. Byl tu někdo přes noc nebo to zas byla jen další noc o samotě a v smutku? Byla to zase jen samota, zase jen další noc se svým vlastním tělem.

Co dělat, když vám život nevyjde zrovna tak, jak si přejete? Vzít nohy na ramen, sbalit si svých pár švestek a utéct do tmy? To dělám, dělám to pořád, někam utíkám, ale před samotou neutečete. Ani před problémy a starostmi....neutečete ani před láskou.......

No a tak tu ležím v domnění, že když sáhnu na druhou půlku postele, tak ucítím teplo. Zatím tedy po každodenních pokusech vždy zjistím, že zírám do stropu v osamění. Z pod peřiny se ovšem začne někdo sápat a malé ručičky mě chytí za tváře a na rtech mi přistane sladká pusa. Slyším jen: " maminko píš, nepi!", z druhé strany místnosti se ozve: " mami, podáš mi kapesníky?" A do třetice všeho dobrého " maminko, mě je špatně"….. Samota je relevantní pojem. Zapomněla jsem, že druhou půlku postele mi zahřívá můj tříletý syn a mé hloupé myšlenky mi rády zmrazí moje dcery. V té velké samotě vlastně sama nejsem.

Dnes už vím, že se někdy zbytečně v samotě topíme a labužíme si v tom topení. Chceme mít posluchače a slyšet, jak jsme stateční a úžasní, protože naši momentální situaci na pytel, zvládáme naprosto skvěle. Nezvládáme a nebudeme, dokud se nepostavíme na vlastní nohy a nebudeme potřebovat posluchače.

Sedm let žití v přeludu, sedm let žití v samotě nesamotě, sedm let nesmyslných bojů za život, který nikdy mít nemůžu. Někdy síla dojde, kdo v tom nežil neví, nezná a nepozná. Mám chuť se vzdát, mám chuť už nikdy nechtít být šťastná. Ale je tohle správně? Je správně se stát člověkem bez snů a tajných přání, člověkem bez možnosti znovu se pokusit žít s optimismem a vírou v ostatní lidi?

Ležela jsem s tou peřinou u krku a všechny mé děti mi vlezli pod peřinu, " maminko ty tu máš krásně teplo", usmála jsem se, " maminko, my tě nikdy neopustíme", další úsměv.....maminka pochopila, že vždycky je důvod být šťastná a žít lepší život. Nevzdám se a nevzdám se nikdy!

Ty tři úsměvy mi za to vždy budou stát.

Krásný večer a spoustu krásných úsměvů kolem vás.

Žádné komentáře:

Okomentovat