pátek 26. srpna 2016

Blbky jsme!

Tyhle dva týdny? Jaké vlastně byly? Těžko říct, tak z hlavy….kdybych nešlápla vedle, nebyla bych to já. To se asi u mě nezmění. Crazy-men si mě spletl s čekárnou a já se s ním tedy slušně rozloučila. Ale díky němu jsem si hodně uvědomila. Krom toho, že jsem pro šest a dvacetiletého kluka stará a to jakože opravdu stará, tak i to, jak moc mě nebaví dělat blbku. Proč blbku? Dobrá otázka…..protože to dělám, dělám ze sebe blbku a vlastně to děláme téměř všechny. Ptáte se, co děláme?

Čekáme na ně, organizujeme si čas, abychom mohli být s nimi, myslíme na ně, čučíme na telefon, jestli napíšou, obětujeme svůj čas….pro ně….Ale děláme to proč? Proč děláme všechny tyhle gesta a nikdo to neocení? Proč děláme všechny tyhle gesta a oni se rozhodnou třeba nepřijít? Proč děláme všechny tyhle gesta, když oni stejně dají přednost všemu a všem ostatním? Protože jsme blbky!

Tak si říkám, že asi stačilo, ne? Jestliže o mě někdo stojí, tak si ten čas udělá. Mám děti, práci a ještě se podřizovat chlapovi? Neeeeeeeeeeeeeeeee! Můj čas je vzácný, buď mě ber takovou jaká jsem a nebo nech bejt.

Poslední dny jsem opravdu unavená tím svým životem s hromadou podivných událostí. Ptala jsem se sama sebe, proč se všechno tak děje a děje…..protože nechám, aby se to tak dělo. Protože nechám ten zatracený život, aby se mnou zametal. Miloval mě opravdu někdo? Miloval někdo moji duši, moje slova, moje srdce…miloval někdo vlastně mě samotnou? Upřímně? Spíš si myslím, že milovali jen to milování se mnou. Nic už není o lásce, nic už není o boji za lásku……romantika odešla……

Nemám ani chuť se s muži scházet, jelikož jejich jediná snaha je, jak mě dostat do postele. To už opravdu nikoho nic jiného nezajímá? Není sexu, není lásky? Tohle je jak ze špatnýho filmu…..jakoby do filmu Vetřelec, strčili Fantozziho(pana účetního).

Ale abych nezapomněla na muže, jenž mi vykouzlí úsměv na tváři….úsměvy na mé tváři kouzlí pořád, i přes spoustu sporů, které máme….avšak jeho hradby jsou příliš vysoké pořád a zatím k nim cestu neznám…..ale je tu vždy, když mi je smutno a mám hodně špatné dny, ale je tu, i když mám dobré dny, jen prostě nevím, proč tu je, když v tom láska není…….

Dnes je tento příspěvek samá otázka….ale bohužel, takto probíhají tyto dva týdny a já neznám odpovědi na všechno. Tak snad jen, že bych měla být trpělivá a třeba se spousta otázek vysvětlí příští týden.


Mějte krásné dny 

pondělí 15. srpna 2016

Šukatéři

Toužíme po věcech, které nemáme, toužíme po lidech, které neznáme, jsme jako monstra z jiného světa, jenž chtějí vše, co nejde mít. Vezmeme si vše přes mrtvoly a je jedno kolika lidem u toho ublížíme. Taková je doba….jen chtít, jen mít, vlastnit a smát se, když někdo zakopne.


pondělí 8. srpna 2016

Crazy-man

Tak jaké, že to byly ty dva týdny? Úžasné, plnohodnotné, smutné a i nadějné. Stála jsem na rozcestí, už ani nevím po kolikáté a nevím, jestli mě to pořád ještě baví. Měla jsem osudové setkání s crazy-manem. Pro vás úplná novinka. Pro mě vlastně také, i když jsem s ním měla pocit déjá vu. První pohled do očí, úsměv a vy cítíte vám známý pocit tepla na hrudi. Nikdy s jistotou nevíte, co vám dané setkání přinese, co vám přinese onen člověk. Nevíte dne a ani hodiny, ba ani minuty, jak dlouho ve vašem životě pobude a za jakým účelem byl podstrčen do vašeho, už tak šíleného, života.

Po dlouhé době jsem s tímto mladým mužem měla pocit, že je vše správně, že láska ještě může existovat, pocit, že o vás někdo opravdu stojí a bojuje za nemožné. V našich životech proběhly pouze tři setkání. To první poznávací, druhé jemně romantické a třetí hodně vášnivé. Týden s ním byl nejšťastnější za poslední měsíce. Bylo to opravdové, plné lásky a drobných gest. Každý jeden den jsem se těšila na jeho slova, každý den mi chybělo jeho objetí a velké srdce. Proč Crazy-man? Po dlouhých letech bylo tohle prostě všechno naprosto šílené. Už jen to každodenní myšlení na něj, to těšení se na každé písmenko…..ale jsme realisté a víme, že vše netrvá věčně. Někdy je to však kratší než jsme čekali. A tenhle fakt, bolí, byť nás může utěšovat, že jsme to čekali. Ale porod taky čekáme a stejně je to bolestivé překvapení a nikdy si na tu bolest nezvykneme. U porodu je nám krásnou útěchou narození miminka a veškerá bolest odejde. Ale co je útěcha u konce něčeho krásného, něčeho, co vám bude chybět, co vám chybí…..co vás teď bolí….

Byla jsem opravdu šťastná, na moment jsem začala věřit, že můžu zase milovat, protože to byly jedinečné okamžiky a ty mi z mé hlavy, srdce a duše nikdo nevezme. Opravdu to byl jen týden? Ptáte se…..opravdu to byl jen týden a někdy týden stačí, aby se svět zastavil, abychom mohli toho druhého pohladit, políbit jeho rty, podívat se do očí a pocítit ten hřejivý pocit toho, že žijete.

Proč se nám dějí v životě šílenosti? Protože nám otvírají naše oči, naše duše, naše srdce a občas i pusy, když nám spadne brada……

Tento mladý muž, jakože je opravdu mladý, mi ukázal, že ještě neumírám a že láska může přijít v jakémkoliv věku. A i přesto, jak moc bych ho chtěla vidět znovu a znovu, tak vím, že v životě nemůže mít člověk úplně všechno. Ale taky mi ukázal, že za některé věci, lidi, lásku….stojí bojovat….

Bojujte, i když nevidíte cílovou čáru…..on se na trati objeví někdo, kdo vám podá ruku….dřív nebo později ano.

Špatná rozhodnutí

Minulý týden byl poněkud náročný na pochopení druhých lidí, na pochopení toho, co se to se mnou děje, na pochopení věčné lži na tomto světě. Někdy mám pocit, že už mě nemůže nic překvapit a vždy to překvapení přijde v podobě něčeho děsivého.

Spoustu dnů jsem si volala s mužem, s nímž jsem se seznámila na seznamce. Hodiny plné slov. Hodiny plné lží, protože ani slovo nebyla pravda. Zjistíte pravdu a uvědomíte si, kolik času jste zbytečně dali někomu, kdo si to nezasloužil. Jenomže jsem byla nucena se na to podívat z druhé strany. Ten člověk mi říkal věci, které jsem slyšet chtěla, říkal mi o životě, jaký bych si přála, představil mi muže, s nímž bych chtěla ten život žít….ukázal mi jen to, co jsem chtěla vidět a mně díky němu došlo, jaký chci život a jakou chci lásku. Ne nadarmo se říká…..každý, kdo vstoupí do tvého života má nějaký smysl.

Nicméně jsem po tomto zážitku deaktivovala svůj účet na seznamce a řekla si: „Zuzano, tak takhle ne! Láska přijde, když bude čas a takto ji nenajdeš.“ Muž, jenž mi za jakýchkoliv okolností vykouzlí úsměv na tváři se smál a zakázal mi se rozhodovat. Jeho slova zněla nějak takto: desítky chlapů ti píšou a ty si za celou tu dobu vybereš pouze dva a oba jsou naprostí magoři, jaká je pravděpodobnost, že se to někomu povede? Ty prosím nevyplazuj ani jazyk, protože přiletí vosa a píchne tě. Jeho slova mě dohnaly k tomu, abych začala přemýšlet nad svým chabým životem. Je opravdu možný, že jsou má rozhodnutí za všech okolností vždy tak špatná? Jenomže, jestli budu chtít změnit svůj život, budu dělat rozhodnutí lepší? Můj bratr si přidal taky poznámku, což by jakože nebyl on, kdyby ne „před tebou je správné rozhodnutí a ty si raději zajdeš půl kilometrů pro to špatné“, říkám si, jestli se můžu rozhodnout blbě i při nákupu zubní pasty. Do jaké míry je to se mnou tak špatné? Chci být jen natolik šťastná a mít šťastný život, že vybírám až do toho okamžiku, kdy se rozhodnu nakonec naprosto na houby?

Po zjištění toho, jak moc mi onen muž lhal a to opravdu jakože nepředstavitelně moc, jsem se musela opít. Aspoň trochu vymazat z hlavy tu hromadu hnoje v podobě nepravd a vykonstruovaných událostí. Šla jsem pít se svým úžasným bratrem a opravdu se opila do velmi nehezkého stavu, doprovázeného zvracením a nekonečně se točícím světem. Ale zapomněla jsem na moment na tojsem opravdu naprostá kráva :-)

Někdy je třeba udělat v životě čistku a vyjít tou správnou nohou. Otázka je, která to je……špatná ozhodnutí nám možná nepřinesou úplně to nejlepší, ale třeba vám ukážou to, co vlastně chcete, možná vám ukážou aspoň jedno správné rozhodnutí po tom špatným a hlavně, vždy tady ta špatná rozhodnutí budou (u mě malinko víc), ale my jsme všichni nadmíru šikovní a nezhroutíme se, my se poučíme a poděkujeme za nové poznání.

Takže dělejte špatná rozhodnutí, protože pak byste nevěděli, jaká jsou ta správná.

Krásný večer

Lepší svět

Minulý týden byl jako nekončící smutek plný bolesti, vzpomínek a nekonečné naděje. Minulý týden jsem hodně přemýšlela o životě a smrti. Minulý týden jsem víc než kdykoliv předtím pochopila, jak je život ne jen krátký, ale že může ze dne na den skončit.

Každý den se hádáme, hašteříme, pomlouváme, řešíme koniny a říkáme věci, které nebudeme moci vzít nikdy zpátky. Nevidíme hodnotu slov, nevidíme hodnotu objetí, pohlazení, úsměvu…..jsme slepí. Vypouštíme z úst slova jako kulomet a nevidíme následek…..slova bolí, zůstanou po nich stejné rány jako po kulkách, jen jsou to rány na duši. Slibujeme nesplnitelné a už na začátku víme, jak velká to je lež a já si říkám, proč to děláme……… protože to děláme všichni, úplně všichni a já si uvědomuji, že s tímto vědomím žít nechci. Tudíž mi zbývá buď spáchat sebevraždu, což je dosti brutus a nebo to jednoduše změnit.

Minulý týden byl velmi náročný, hodně jsem přemýšlela nad životem, nad jeho smyslem, nad jeho koncem. Prožijeme tolik bolesti, kterou necháme v nás hnít a růst a pak vidíme jen to špatné, že si neuvědomíme, kolik je krásna kolem nás. Pojďme to změnit, pojďme se usmívat na druhé, pojďme je obejmout a pohladit, pojďme jim říkat pravdu a neubližovat.
Život je krátký a je úplně jedno, jestli jsi starý, mladý, či dítě…..jeden den jsi tady a druhý ne. Nikdy nemůžete vědět, co se stane a proto obejmi svého manžela, partnera, sestru, bratra, mámu, tátu, babičku, dědu, své děti…….obejměte toho, co máte vedle sebe a máte ho rádi, nikdy nevíte, co přijde. Nikdy nekončete rozhovor škaredými slovy, nikdy neodcházejte bez polibku a bez slov miluju tě nebo mám tě rád/a.

Moje maminka, byla jsem tehdy ještě velmi malá, se loučila se svým tatínkem, který ji přišel navštívit, jako to dělával často, a když už byl u hlavních dveří, vzpomněla si, že mu nedala pusu, ještě za ním běžela, aby mu ji dala, dala……ten den umřel.

Zvedněte telefon a zavolejte rodičům a prarodičům a řekněte jim, že je máte rádi….hádky nám berou jen kus života. Chytněte svého partnera za ruku u televize a polibte ho, obejměte své děti a každý den jim říkejte, jak moc je milujete. Usmívejte se na lidi a dělejte tento svět lepší a hezčí.

Láska není zlá, i když občas bolí….láska je všude kolem nás, láska je v nás…..jestli někoho milujete….je čas to dotyčnému říct…..

Je čas dělat svět lepší, my bychom měli být lepší……protože život je krátký……

Dnešní psaní věnuji člověku, který nás minulý týden nečekaně opustil……mojí tetě, úžasné ženě, mamince, babičce, sestře, tetě, švagrové…..člověku, jenž uměl svět udělat lepším a jenž zůstane navždy v našich srdcích.

Nezapomínejte dělat svět lepším….zítřek už být nemusí…..

Kdo by neměl rád překvápka?

Celý týden přemýšlím, co vám budu psát, a že času bylo dost. Mám nemocenskou se zlomeným malíčkem na noze, takže ležím a nudím se. A pak boom a přijde jeden večer splín a slzy a beznaděj. Takže bych měla psát smutně. Ale je to smutné, když je to normální a dá se s tím bojovat? Je to smutné, když se ohlednete za svým životem a je to k smíchu a budoucnost je k pláči? Nějak se to neutralizuje a máme z toho jen posměšek, který darujete svému humornému životu.

Někdy se dějí zvláštní věci a to ve chvíli, kdy jste se už se vším smířili, říkáte si, jak je vše ok a najednou přijdou překvápka, na které nejste vůbec, ale vůbec připraveni. První překvápko…..muž o němž jsem byla přesvědčená, že je to nejlepší, co mě mohlo v posledních dnech potkat, mě vrátil do životní reality, mé životní reality, v které všichni muži jen lžou, a nemůžete věřit nikomu. Takže jsem byla jako ten medvěd v jednom vtipu, jenž letí po vykouření jointa směrem dolů k zemi a má všechno v p..i a vůbec ho neštve, že nemá křídla, ale já během letu na tuto potřebu křídel přišla a tudíž nebyl bolestný jen pád, ale už i let. Druhé překvápko…..muž o němž jsem byla přesvědčená, že mi nikdy nic dobrého do života nedá, mi vykouzlil úsměv na tváři a byl tady v okamžiku mého emocionálního kolapsu. Někdy hold přijdou chmury a bolest a samota a i my silní bojovní jedinci se zhroutíme jako hrad z karet, protože kolem prošel idiot a udělal průvan. A třetí překvápko…….muž, který se už neměl nikdy ozvat (ano, pan dokonaly), protože mi dává velkou práci zapomenout, se ozve, napíše spoustu hezkých slov, ale stejně s vámi nebude, je tím posledním meteoritem, který se má střetnout přesně uprostřed mozku s těma dalšíma dvěma meteority a způsobit třesk ve vaší hlavě a vyvolat vlnu emocí, slz, beznaděje a smutku a udělat tak ze mě emocionální trosku na dva dny.

A pak, kdo by neměl rád přkvápka, viďte? Jsou milá přece a zkazí vám jenom víkend. Prostě se zase ukázal ten nahoře a předvedl mi, že humorem srší dál a po téhle víkendové smršti, ne chlastu, což bych brala, ale nýbrž smršti překvapení a emocí, bude sršet ještě nejspíš dlouho. Nevím, zdali se tomu smát, ale po probrečeném víkendu asi budu muset.

Každý máme chmury a někdy se prostě dny nevyvedou a ani myšlenky. Mě o víkendu došlo, že i když jsem na lásku tak trochu zanevřela, tak bych ještě někdy ráda milovala, opravdově, bez těch růžových brýlí, ráda bych zažila ten pocit, že je někde někdo, komu na mě záleží a myslí to upřímně. Na moment (delší moment, jelikož trval celý víkend) jsem ztratila naději a byla přesvědčená, že zůstanu navždy sama, ale naděje umírá poslední a ne nadarmo se toto přísloví říká a já nemůžu jen tak přestat věřit v lepší zítřky, protože bych popřela vše, co jsem vám, kdy psala. Naděje jde ruku v ruce se mnou a já ji nepustím. Láska byla, je a bude a přestat v ní věřit, bylo to nejhloupější za poslední měsíce……na moment jsem totiž ztratila víru a ono je třeba něčemu věřit.

On ten nahoře vlastně není špatný, vždy mi provede nějakou bejkárnu, pobaví se a v závěru zjistím, že mě chce hodit jen na tu správnou cestu. A to zase jako není úplně špatný J

Takže dnešní závěr? Věřte v lásku, věřte ve vyšší moc, věřte, že i slzy mají svůj důvod a věřte v lepší zítřky J

Krásny den sluníčka

Láska je jen láska

Kolik toho v životě chceme? Je daná hranice, kolik toho můžeme mít? Nebo můžeme mít všechno?

Pohlédla jsem do očí spoustě mužů, a co jsem tam viděla? Vlastně ani nevím, měla jsem pokaždé růžové brýle a na tváři debilní úsměv. Spousta chemických reakcí v těle způsobí naši otupělost vůči pravosti toho druhého. Jak povýšit lásku nad otupělost a debilní úsměv na tváři? Jak udělat lásku láskou napořád? Zatraceně já nevím…..NEVÍM!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Asi týden mi lítá v hlavě kontrast dr. Jekylla a pana Hyda, vlastně ani nevím, proč. Každý máme v sobě tak trochu tyto dvě osoby. S láskou je to stejné, nejdřív jsme jako doktor Jekyll a posléze se změníme na hnusného Hyda a vše posereme. Způsobíme sundání růžových brýlí na tváři toho druhého a nestačíme se divit, co vyleze z nás, ale pozor, i z toho druhého, za malou stvůrečku. Ono je totiž to sundání růžových brýlečků oboustranné. Můžete házet vinu na druhého, jak chcete, ale vždy mají vinu oba, ať se vám to líbí nebo ne. Každá akce vyvolává reakci a toto způsobí, že se vztah posere, láska vezme nohy na ramena a my se chováme jako hovada.

Tato pravda je krutá a néééé příliš hezká a my ji po většinou nechceme slyšet, jelikož se dotýká naši osoby a naši dokonalosti. Věta JÁ PŘECE NEMŮŽU ZA KONEC NAŠEHO VZTAHU, je taková blbost, že si na větší momentálně nevzpomenu. Můžeme za to a to ve stejné míře jako druhá strana.

Je moderní se zamilovat, odmilovat a neřešit……láska je jako bordel, malý noční klub, kde vejdeme, zaplatíme si prostitutku, která dělá přesně to, co chceme a jsme uspokojení, ale pořád je to jen děvka, které, když nezaplatíš, změní se v Hyda a vykope tě na ulici. Je to o tom, že se pořád přetvařujeme, děláme se lepšími, jinými, místo, abychom hned od začátku byli jen my, obnažení, normální a přirození….a co, že nemáte někdy náladu nebo se vám něco nechce, ať to ten druhý vidí, má to stejné, nikdo nejsme dokonalí a je lepší ze startu vidět a vědět to špatné a pak být jen mile překvapen tím hezkým a dobrým, než se dívat na pana nebo paní úžasňákovi a poté se nestačit divit a ve zděšení utéct.

Nejsem lepší než vy, utekla jsem dvakrát z manželství, která se hold naši společnou prací a umem neřešit danou věc správně, rozbila. Lidé spolu málo mluví. Nic o sobě neví. A myslí si, že postaví svět za dva dny. Nikdo z nás už nikdy nevrátí čas, nikdy nezměníte vyřčená slova, podělané události a ani to, že jste někoho milovali. Moc bych si přála, abyste si pokaždé, když se budete hádat a házet špínu jeden na druhého uvědomili, že jste jeden druhého milovali. Tohle nezměníte, byla tu láska, velká, gigantická a vše, co teď nenávidíte na tom druhém, jste milovali….třeba máte děti a ty jsou to nejlepší z vás obou a nemůžou za to, že láska vzala nohy na ramena a vy ji nezastavili. Vy jste po lásce ještě házeli kameny a zavřeli za ni dveře. Hledáš vinu? Je v každém z nás.

Láska je jako počasí, chceme léto, a když přijde, tak si stěžujeme na horko, tak chceme podzim, přijde a stěžujeme si na vítr a pochmurno, ok zima bude lepší, ale je sníh a mráz, tak šup sem s jarem a ono nám vadí aprílové počasí a déšť…..Láska je pořád jen láska a není lehká a ani těžká, je jen na nás, jestli ji necháme odejít a zavřeme za ní dveře.

V každém z nás je kousek dr. Jekylla a i pana Hyda, je to tak, ale pořád jsme to jen my a nezměníme se, můžeme však tyto dva pány v nás a i v tom druhém přijmout a brát je takové jaké jsou. Život je moc krátký na hádky a hledání něčeho nového….ani to počasí jiné nebude…..a něco nového neznamená, že to bude lepší….

Krásny den sluníčka

Tak zavírám dveře

Znáte ten pocit, když se neumíte rozhodnout a proto si hodíte mincí a v okamžiku hození mince do vzduchu, přesně víte, jakou odpověď chcete?

V minulém příspěvku jsem prosila toho nahoře, aby přišel tedy s nějakým vtipným nápadem. Přišel. A na ten popud přišel v pátek pan dokonalý, opět nasytit svůj hladový žaludek a já nebyla jako úplná trubka (zatím) a zeptala se pana dokonalého, zdali by mi nenapsal zprávu, protože já ztratila jeho číslo. Bylo to snové a milé a kolegyně mi posléze říká „oba jste se tak hezky začervenali“. Byla jsem na okamžik nesmírně šťastná. Proč na okamžik?

V šatně jsem zjistila jeho telefonní číslo ze zprávy, kterou mi poslal. Chvíli jsme si psali a já se prostě zeptala na jeho soukromý život, a jestli někoho nemá. Má……….ale to se dalo čekat. Člověk jako on by neměl být sám. Zaslouží si úžasnou ženu, milující, věrnou, hodnou, protože přesně takový on je….Na moment jsem byla opravdu hooooodně smutná a i plakala….věřila jsem, že tentokrát mě má ten nahoře opravdu rád, ale on mi chtěl jen ublížit a pobavit se. Takže nyní jsem už trubka byla…..

Je čas, zlato, je čas nechat minulost za sebou….veškerou. A ano, ten nahoře mi chtěl jen ukázat, že je čas nechat minulost jít. Přítomnost je úžasná a budoucnost nějaká přijde. Tak nechám život plout, rty se smát, vlasy vlát a dny jen tak plynout.

Dnes mám asi nejkratší příspěvek za celou dobu, to, aby to byl schopen přečíst i můj bratr, který si stěžuje, že to nestíhá :-P

A taky proto, abych měla čas na hození pana dokonalého do koše. Někdy se prostě ve vašem životě objeví lidi, na které i ta nejhorší vzpomínka je krásná. A to je přesně on, i kdybyste se chtěli zlobit, nemáte na co……všechno bylo perfektní….

Tak zavírám dveře a
po tváři poslední slza stéká,
před dveřmi je přítomnost,
jenž se malinko vzteká.

Má ruka šahá na kliku a
chce vrátit čas,
ale ty naštěstí jsi tady a
mou dlaň máš.

Nenecháš mě padnout a
Ukážeš mi smích,
seš má budoucnost a
velký hřích J

Těžko říct....

Jsem šťastná, protože mám úžasné zdravé děti, jsem šťastná protože mí rodiče mě nenechali na holičkách a jsou ti nejlepší, jsem šťastná, protože mám přátele, kteří za mnou stojí a nenechají mě smutnou…..jsem šťastná za každý den s úsměvem, bez slz, bez bolesti a bez samoty. Láska je všude kolem mě, měla bych být plnohodnotně šťastná……nejsem……

Mám novou práci, mám nový život bez lásky (té mužské lásky, té chemie a růžových brýlí) a jak tak žijete nový život ve starém městě, v bytě, kde jste vyrůstali a chodíte do nové práce, tak není boha, aby si ten můj soukromý božíček, s nímž tak moc ráda rozprávím, mě nepřekvapil něčím, jakože opět vtipným (pro něj vtipným).

Jak tak vydávám obědy, protože je vydávám s radostí samozřejmě……ve společnosti, kde chodí opravdu, ale opravdu mnoho lidí, mnoho příjemných lidí a také mnoho hezkých mužů…..přijde člověk, o kterém jsem již ve svém deníčku psala. Ti, kteří mě čtou pravidelně ví, kdo byl pan dokonalý a pro ty, jenž neví http://www.domovztracenychdusi.estranky.cz/clanky/denicek/je-normalni-mit-v-ocich-slzy--kdyz-jste-smutni-.html ,zde odkaz na příspěvek o něm. Již několik měsíců bezhlavě a bez smyslu sháním na pana dokonalého telefonní číslo. Zmizelo mi odchodem mého telefonu do telefonního nebe. Tento pan dokonalý není na sociálních stránkách a je naprosto nevyhledatelný a já se už upínala k tomu, že napíšu dopis a hodím ho do schránky…..ano, vím, kde bydlí, ale nechtěla jsem si opravdu přijít jako stíhající magor a hlavně….je to dlouho a třeba není sám. Ale ten nahoře je ke mně občas milej a já dnes při výdeji pohlédla panu dokonalému do očí při větě „dal bych si tu klobásu“, znáte ten pocit, když se vám na moment zastaví srdce a vrátí se všechny vzpomínky a ten příjemný pocit s jemnou nervozitou a chvěním…..jasně, věta z klobásou, tak úplně romanticky nezní, ale pro ten moment to bylo naprosto jedno.

Bylo to tak krátké, mohla jsem však na něho koukat jako šmírák od výdeje, jak jí. Nemám jeho číslo, protože jsem blbeček, co se ze samé euforie zapomněl zeptat a zůstal mi v hlavě jen jeho obraz.

Takže co dál? Budu doufat, že přijde opět na oběd, budu doufat, že se opět nezaseknu na větě, co si dáš, a budu v tichosti doufat, že je třeba sám.

A co s panem tajemným, který pokaždé vykouzlí můj úsměv na tváři? Muž, co je obrněn hradbami ještě sto metrů nad svojí výšku? Muž, jenž mě nebude nikdy milovat, protože si to prostě řekl….muž, jehož hradby mám chuť probourat a koukat, jak mu mizí úsměv…….?

JÁ NEVÍM, BOŽE JÁ NEVÍM, TAK TEĎ PŘIJDI S NĚJAKÝM VTIPNÝM NÁPADEM.

Jsem šťastná? Těžko říct tak z hlavy……

Zkus mě rozesmát :-D

„Takže nebudeš mluvit?“, ozvalo se vedle mě. Kývla jsem hlavou, že tedy NE. Usmála jsem se pod nosem a těžila z toho ticha, jelikož si o něho řekl. Těžila? Spíš bavila. I teď, když o tom píšu, se mi vykouzlí opravdu úsměv na tváři.

Autem zajel do nějaké odbočky z hlavní cesty, kde byla tma a jel vstříc novým zítřkům…..houby, takto by to končilo v nějakém romantickém bestseleru, ale v tom já nejsem. My jeli vstříc slepé ulici a to byl začátek. Koukl na mě „pořád nebudeš mluvit?“, opět jsem kývla, že NE, „tak ne, jen vycouvám a pak uvidíš“. Couval a couval a byla tma a mě proběhla hlavou myšlenka – s tím jeho ježděním do uliček jednou někam zapadneme – tato myšlenka dle vesmíru byla velmi rychlá a očividně zněla prosebně, jelikož hned po dokončení přenosu, jenž proběhl nejspíše rychlostí světla, se mnou cuklo a ozval se zvuk, jako když za sebou taháte ocelovou tyč. Ti bystřejší už tuší správně, my zapadli zadkem v příkopu. Takže měl pravdu, opravdu jsem koukalaJ

Můj pohled vyletěl směrem k nebi – opravdu? Jakože opravdu si myslíš, že je to vtipný? Byla to jen myšlenka. Mam stopadesáttisíc myšlenek a ty si vybereš tuhle? Co třeba potkat při nakupování pana božského, nebo výhra v loterii…..proč jakože zapadnout?

„Jen proto, abych promluvila, si nemusel hned s autem sjíždět do příkopu.“

„Ale mluvíš, tak je vše ok.“, opět mi vykouzlil úsměv na tváři. Je to asi jediný člověk, který mě dokáže rozesmát, i když se fakt zlobím. Když jsem ho poznala, nechtěla jsem mu ani odepisovat, ale pokaždé, když jsem ho přece jen přečetla, usmála jsem se, vždy jsem se usmála. Poznala jsem ho v hodně blbým období a byl jediný, kdo dokázal, abych se usmívala. Ale vraťme se k páteční noci :-P

Vybaven lopatkou (ne na písek), baterkou a zvedákem, začal můj tajemný přítel boj o záchranu svého krásného prostorného auta (o tom také jindy). Po asi hodinovém boji a spoustě potu (jeho potu), jsme šli pěšky pro mé auto, abychom se pokusili jeho auto vytáhnout. Vlastně by se to dalo přirovnat k romantické procházce, kdy se mě ovšem ani nedotkl, jelikož kdyby vytáhl ruce z kapes, spadly by mu kalhoty. Hold nepředpokládal, že vůbec vystoupí z auta, natož, že půjde malou túru….a pak ho nezbožňujte. Prostě mě baví a baví mě pořád Je tak trochu jiný, ale kdo mě zná, tak ví, že jsem taky trošku malinkato jiná. Tak mám k jedincům vymykajícím se normálnosti, pochopení.

S mým autem jsme dorazili k místu činu, natáhl lano mezi obě auta a chtěl po mě vtipálek, abych couvala. Samozřejmě mi to umíralo, ale on mě statečně povzbuzoval. „ Nenávidím tě“, křičela jsem na něho a on? „ Když jenom tohle, tak je to dobrý.“, jenže autu se pořád nechtělo a tak ho čekalo ještě malinko kopání, podepřít kola a zkontrolovat ještě druhou stranu. Mezi auty bylo lano, to víme, také byla tma a to opravdu velká, tudíž by to nemělo být až tak k smíchu, ale já se směju pokaždé, když si to představím….ano, při spěchu zkontrolovat druhou stranu, zakopl o lano a namířil si to nejkratší cestou k zemi. Bylo to tak roztomilý a moc moc moc k smíchu…..ale ustál to jako hrdina a i to auto jsme posléze vytáhli.

Vždy jsem tvrdila, že dva lidé by měli spolu tancovat, aby zjistili, jak jsou zesynchronizovaní, než si spolu něco začnou, ale vytahování auta z příkopu není taky úplně marný, ne-li lepší než ten tanec……

Vy jste čekali nějaký romantický happy end? S ním? To budu mít asi dřív vousy……tak jo, ať mu nekřivdím, objal mě a dal mi pusu…a dál? Zase příště….

Někdy k úsměvu na tváři nepotřebujete lásku, jen přítomnost….

Centrifuga

Potřebuji zastavit mozek, mé myšlení…..přestat se snažit být šťastná. Někdy přijde chvíle, kdy nemáte chuť žít. Asi ji zažil každý. Mám asi jen špatné období, období bezmoci a nemožnosti to ze dne na den změnit. Ale nic nejde hned….bohužel.

Jeden den svítí slunce, buší vám srdce, zubíte se na svět a věříte, že je šťastné období za dveřmi. Vlastně ho držíte téměř za ruku, usmívá se na vás, hladí po tváři, líbá na krku a miluje vaše sténání, ale pak zjistíte, že vám vzal někdo klíč a z hezkých chvilek se stává volání o pomoc a místo sténání je to jen smutný pláč.

Snažím se přijít na to, kde to stále dělám chybu, kde se ten kruh uzavřel a já se v setrvačnosti začala točit stále dokola. Nesnáším kolotoče a lunaparky, je mi z nich zle a točí se mi hlava. Skoro to vypadá, že velkou část svého života žiji tak trochu v ožraleckém rauši z toho neustálého točení se dokola. Pokaždé, když začnu střízlivět a vystupovat z kolotoče, zjistím, že ta pitomá centrifuga ještě nezastavila a že bych se mohla zabít. Co je tedy lepší? Žít ten svůj podělaný život a nebo umřít? To jsou totiž možnosti, které jsou hned….jsou zde a nabízejí se…..ale my je nechceme….já je nechci.

Pomalu ten kolotoč zastavím…..už jste někdy zastavovali centrifugu? Já ne! A upřímně, ani nevím, jak na to. Ale zastavím ji, i kdybych měla čekat, až dojde šťáva a nebo mi přijde někdo na pomoc a vypne nekonečný masakr. Víra v lepší zítřky se vyplatí, věřím v to.

Všichni si zasloužíme život podle našich představ. Každý si zasloužíme mít možnost vystoupit z atrakce, která nám nedělá dobře a točí se nám z ní palice. Možná vše nejde hned, ale budu zase šťastná, jednou určitě. Zatím mi pomáhají mé děti, protože pro ně se směju ráda a má rodina, protože bez nich bych byla úplně sama s těmi mými třemi knoflíčky.

Takže díky bohu, že nejsem sama, že mám pro koho žít a důvod zastavit tu šílenou atrakci.

Krásný večer

Dobře už bylo

Hledáte sílu, nějakou sílu, možná jen úplně malou sílu…..mravenčí sílu vstát a jít zase o kus dál? Hledáte pohledem někoho, kdo by se na vás podíval a věděl i přesto, že se usmíváte a tvrdíte, jak je život úžasný, že každý večer pláčete a voláte o pomoc?

Někdy je nutnost prohrabat se bahnem a špínou, možná lapat po dechu, než budete schopni vynořit se na hladinu. Smutné je, že to většinou trvá dýl než bychom sami chtěli a někdy se dokonce téměř utopíme. Je to jako s přirovnáním, kdy se říká „dvakrát do stejné řeky nevstoupíš“ a můj kamarád dodal „ a nebo tam vstupuješ tolikrát, až se utopíš“.

Někdy se nám pořád dokola dějí stejné věci, dokud nejsme schopni, či uvědomělí to změnit. Točím se v kruhu, pořád se točím v tom přiblblém kruhu špatných rozhodnutí, kdy každá má špatná akce, vyvolává ještě horší reakci. Takže pořád lezu do té řeky, znovu a znovu a topím se.

Když se ohlédnu za sebe, tak jediné dobré reakce na akce jsem měla pouze třikrát. Teď jim je deset, sedm a tři roky. Nikdy nebudu litovat ani jeden den a vždy budu děkovat, že je mám. Každé ráno to slunce stejně vyjde, a dokud vychází a já ho vidím, žiju a můžu být lepším člověkem.

Někdy mě lidé snaží přesvědčit, že nejsem dobrý člověk, ale jak se to pozná? Je nějaké měřítko na dobro a zlo? Nebo jim jen vyhovují mé pády a tohle je jediné měřítko? Proč když nesoudím lidi a snažím se všem, jak to jen jde, pomoct, tak nejsem dost dobrá nebo hodna pochvaly? Nejspíš už jen to, že něco očekávám, je špatně.

Sakra, tak jak se stanu lepší a bezproblémová? Nijak, nejsem dokonalá, a proto se prostě z toho bahna vyhrabu, odrazím se a vynořím na hladinu. Dřív nebo později ano a řeči o tom, že dobře už bylo, jak řekl taktéž můj kamarád, pošlu do háje. Ono totiž dobře bude…..

Takže hledejte sílu uvnitř sebe, jelikož v momentě, kdy myslíte, že žádnou nemáte, tak máte ještě jooooooo hodně. Nebojte se zastrašování a špatných lidí kolem vás, protože špatní lidé nejsou, je to jen vaše zrcadlo a vaše strachy. Učíme se celý život nějak přežít místo toho, abychom se učili plně žit.

Krásný večer zlatinka J

Nepatřím nikomu

Chtěl jsi mě takovou, jaká jsem. Šílenou, hysterickou, snovou, naivní holčičku, přirozeně inteligentní, hrdou, tvrdohlavou, bláznivou, obětavou, usměvavou, laskavou, ztracenou ve svém vlastním světě……..

Objal si mě, stiskl ve své náruči a políbil do vlasů. Chtěla jsem křičet, ať toho necháš, protože jsem silná a nepotřebuji obejmout, nepotřebuji se cítit jako malá holka, jsem ta, co vše zvládne sama. Jen ty mě prostě nepouštíš, oběma rukama mě držíš, jako bych měla v momentě uvolnění utéct a ty mě nemohl už nikdy lapit. Nasáváš vůní mých vlasů a říkáš, že jsem jen tvoje.

Nepatřím nikomu, můj život je jen můj….jsem zvyklá si dělat, co chci a na tom se nic nezmění a nezměníš to ani ty. Nejsem věc, abys mě mohl vlastnit. Jsem zatraceně hrdá a ty to víš. Budu hrdá desítky let a ty po mě budeš desítky let toužit. Víš to, víš to líp než já.

Bojujeme proti sobě a plácáme jeden na druhého své argumenty o životě místo toho, abychom se postavili vedle sebe a našli řešení. Křičím na tebe v zoufalství, slzy mi tečou po tváři a ty mě jen zase pevně obejmeš a políbíš do vlasů. Sakra, nechci, ať mě držíš, nechci cítit tvůj tep, tvou vůni a teplo. Neodejdu, takhle neodejdu a ty jen šílíš při představě, že mizím.

Nenávidím ten život, který ty vedeš a ty nenávidíš ten pocit, že můžu kdykoliv zmizet. Proto mě pořád k sobě tiskneš, proto se snažíš mi snést modré z nebe, ale stačí to? Nemám co ztratit, jsem zvyklá nemít nic a být sama. Ale jak to máš ty? Nejsem to nejlepší, co tě potkalo, nejsem ani tak jedinečná, ale jsem možná to jediné, co jsi kdy opravdu chtěl…..tak dlouho jsi čekal…..stejně jako ráno slunce vychází a večer zapadá, tak jednoduše, se objevím a zmizím. To tě děsí víc, než cokoliv…….to, že tu nebudu. Nemůžeš mě celý život držet v náručí jako zvířátko, ale můžeš změnit svůj život a mít mě napořád.

Nikam nespěchám a nic nečekám…….tvé objetí mě chrání, až mě začne zabíjet……odletím……..

Druhá půlka postele

Rukou jsem sáhla na druhou půlku postele, jen prázdno a chlad. Otevřela jsem oči a podívala se na místo vedle sebe. Lehla jsem si na záda a koukala do stropu, peřinu si přitáhla až ke krku a prsty si dala pryč vlasy z obličeje. Byl tu někdo přes noc nebo to zas byla jen další noc o samotě a v smutku? Byla to zase jen samota, zase jen další noc se svým vlastním tělem.

Co dělat, když vám život nevyjde zrovna tak, jak si přejete? Vzít nohy na ramen, sbalit si svých pár švestek a utéct do tmy? To dělám, dělám to pořád, někam utíkám, ale před samotou neutečete. Ani před problémy a starostmi....neutečete ani před láskou.......

No a tak tu ležím v domnění, že když sáhnu na druhou půlku postele, tak ucítím teplo. Zatím tedy po každodenních pokusech vždy zjistím, že zírám do stropu v osamění. Z pod peřiny se ovšem začne někdo sápat a malé ručičky mě chytí za tváře a na rtech mi přistane sladká pusa. Slyším jen: " maminko píš, nepi!", z druhé strany místnosti se ozve: " mami, podáš mi kapesníky?" A do třetice všeho dobrého " maminko, mě je špatně"….. Samota je relevantní pojem. Zapomněla jsem, že druhou půlku postele mi zahřívá můj tříletý syn a mé hloupé myšlenky mi rády zmrazí moje dcery. V té velké samotě vlastně sama nejsem.

Dnes už vím, že se někdy zbytečně v samotě topíme a labužíme si v tom topení. Chceme mít posluchače a slyšet, jak jsme stateční a úžasní, protože naši momentální situaci na pytel, zvládáme naprosto skvěle. Nezvládáme a nebudeme, dokud se nepostavíme na vlastní nohy a nebudeme potřebovat posluchače.

Sedm let žití v přeludu, sedm let žití v samotě nesamotě, sedm let nesmyslných bojů za život, který nikdy mít nemůžu. Někdy síla dojde, kdo v tom nežil neví, nezná a nepozná. Mám chuť se vzdát, mám chuť už nikdy nechtít být šťastná. Ale je tohle správně? Je správně se stát člověkem bez snů a tajných přání, člověkem bez možnosti znovu se pokusit žít s optimismem a vírou v ostatní lidi?

Ležela jsem s tou peřinou u krku a všechny mé děti mi vlezli pod peřinu, " maminko ty tu máš krásně teplo", usmála jsem se, " maminko, my tě nikdy neopustíme", další úsměv.....maminka pochopila, že vždycky je důvod být šťastná a žít lepší život. Nevzdám se a nevzdám se nikdy!

Ty tři úsměvy mi za to vždy budou stát.

Krásný večer a spoustu krásných úsměvů kolem vás.

Bojujte taky!

Sedím tiše za stolem, zírajíc do tmy. Oba jsme věděli, že to přijde. Pokaždé mám horší pocit, pokaždé déle pláču, pokaždé mi je víc smutno. Víme, jak těžké to bude, jen připravit se na to nedá nikdy.

Jsi pryč, jsi zase tisíce kilometrů pryč a pro mě je to opět nejhorší období. Každý den si přeji tvůj návrat, každý den si přeji se od tebe již neodloučit. Oba však víme, jak je to nemožné a drtí nám ta dálka mozek, myšlení, naše duše a pocity. Nějak nás pohromadě drží ještě stále láska, ta jediná se drží zuby nehty a nechce prohrát. Je to dobře, bez ní bychom spolu už dávno nebyli.

Vztahy na dálku a rady k překonání tohoto odloučení, jsou nejspíš zbytečné. Bojujeme každý den s večerní samotou, s denním stýskáním, s prázdnou náručí, studenou půlkou postele (tu mi občas zahřeje noční návštěva v podobě mého malého syna), bojujeme se stupňujícími se nedorozuměními a hádkami kvůli správně napsané větě, jenž byla špatně pochopena a takto bych mohla pokračovat dlouhým seznamem dalších věcí.

Je nejspíš důležité jen vydržet, vytrvat a držet spolu za každých okolností, nebát se samoty a těšit se jeden na druhého a co je hodně důležité......věřit si. Tam, kde není víra, není nic a vězte, že je jedno, jestli jste od sebe miliony kilometrů a nebo ležíte vedle sebe. Ztráta víry je ztráta vzahu.

Mám dny, kdy mi až tak smutno není, protože mám děti a spoustu práce kolem nich a domu, ale jsou dny, kdy každý večer pláču z psychického vyčerpání a smutku. Jsem jen člověk, přesně jako vy. Můžeme zvládnout spoustu věcí, ale nemůžeme je zvládnout sami. Takže se klidně svěřte rodině nebo kamarádům, ono o nic nejde a vám se uleví a nastartuje vás to do dalších dnů o samotě a čekání. Nemůžu mluvit za vás, ale za sebe říkám upřímně...mé čekání stojí za to. Ten chlapík, co je pryč, je ten nejlepší pod sluncem, i když se vždy najde důvod, proč se na něj zlobit, ale to je život a nikdo nejsme bez chyby....ani ty, ani ty a ani ty! Takže ani já! A to si pište, že taky pořádně zlobím:-).

Ale miluji ho a to je nejvíc, láska zvládne vše a v tu mi věříme a bojujeme s dálkou a s nástrahami života bok po boku, i přes těch mnoho kilometrů.

Bojujte taky! A bojujte i přesto, že ležite vedle sebe. Ono totiž někdy jsou si dva lidé dál ležíc vedle sebe, než ti, co je dělí tisíce kilometrů.

Krásný den sluníčka:-)

Mějme sny

Všichni žijeme své životy a zkoumáme, jestli náhodou život někoho jiného není o poznání lepší. Koukáme lidem do oken a přejeme si, aby na tom byli hůř než my. Je to totiž ta jediná naděje v lepší život, když život někoho jiného je horší. Zdá se vám to smutné, morbidní? Tohle je život......a takto funguje.

Taky lidem závidím lepší život, nepřeji jim horší, ale závidím lepší. Jen jsem se naučila závidět přejícně a taky začít dělat něco proto, abych závidět nemusela. Myslíte, že je lehké změnit život? Život, který žijeme a žili jsme dlouhá léta? Nikdy nic v životě není lehké a ani nikdy nebude. I ten, co má život bez starostí, je život bez starostí jen z našeho pohledu. Nevidíme tu dřinu za vším, co si mohl ten člověk koupit, pořídit, jet na dovolenou apod. Většinou jsou to hodně vydřené peníze s pramalým časem pro svou rodinu.
Možná, když se zamyslíme, se nemá nikdo z nás až tak zle a nepotřebujeme mít v životě úplně všechno. Znáte to přísloví: Kdo chce moc, nemá nic.......a v konečném důsledku to tak opravdu je. Chtějme od života střídmě a on nám možná dá víc, než bychom čekali a my budeme posléze jen mile překvapeni. Je to lepší než boj o snadnější život. Snadnější by se nám stejně nezamlouval.

Dejme si cíle a ty se pokusme splnit. Nejdříve jen malinké, pokud se bojíte skočit po hlavě do burzovního šílenství :D Třeba si denně udělejte dvacet sedu lehu a udělejte jedno zdravé jídlo denně, Zdá se vám to zbytečné? Není, vydržte týden a po týdnu se pusťte do čtyřiceti sedů lehů, zůstaňte u jednoho jídla denně a začněte si psát deník po půl stránce. A jestliže máte vyšší cíle, jen líp. Napište si svůj cíl na papír a snažte se denní rozvrh přizpůsobit k uskutečnění vašeho cíle. Nejspíš to nepůjde hned a bude to trvat několik týdnů a možná měsíců, ale jestliže nezačnete, nikdy nic nebude a vy se budete jen koukat druhým do oken a závidět, kolik že toho mají.

Jen jde o to začít, nějak začít kousek po kousku a já věřím, že to dokážete. Přesně jako to dokážu já.

Poslední dny pro mě byli psychicky náročné, protože se točím v peněžním kruhu a díky tomu se hádám s osobou, kterou miluji a která za to nemůže. Můžu za to já sama, můžu nadávat jen sama na sebe, že jsem dovolila to nechat dojít tak daleko. A proto jsem jednoho dne vstala a den po dni buduji svůj sen na lepší život a i když to ze začátku bylo děsivé, ale dala jsem si cíl, který zvládnu a až ho dosáhnu, přijde cíl další.

Mějme sny a mějme vize a přání.....co je však hlavní, plňme si je. Chce to trochu práce a dřiny, ale výsledek snad bude stát za to.

Všem vám děkuji za přízeň a přeji krásny den

sakra, chytněte si to svoje štěstí a nedělejte hovadiny

V úterý přiletíš, uvidím tvou tvář, budu se moci dotknout tvé dlaně, podívat se ti do očí, obejmout tvé tělo a položit svou hlavu na tvou hruď. Uslyším tvá slova, ucítím tvé rty na mých, tvé dlaně se budou dotýkat mého těla, mých ňader, mé kůže po celém těle, můj dech se bude zrychlovat, mé prsty se víc a víc budou zarývat do tvé kůže, mé tělo se bude vlnit při každém tvém stisknutí........vášeň a chtíč......láska, vlastně je to pořád láska.

Láska bez milování? To nejde, ať si říká, kdo chce, co chce. Jsme spolu víc, jak rok a pořád toužím po každém tvém objetí. Po všem, co patří k tobě a mohla bych se opakovat....nedělám to vlastně? Jasně, dělám....zastavte má slova, zastavte můj chtíč, zastavte mě dřív, než to udělá BUM BUM BUM!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Zdám se vám otevřená a upřímná až příliš, tak ať. Čtyři týdny bez doteku a polibku.....je věčnost pro někoho, kdo miluje, kdo cítí vibrace lásky, touhy a ví, jak chutná orgasmus. No a.....je to lidské, je to krásné a je to tak přirozeně uvolňující.

Kdo by býval řekl, že první slova, která napíšu po třech měsících ticha, budou zrovna plná vášně a sexu. Ani já bych si to nepomyslela. Ale asi když potkáte člověka s kterým je vám souzený život, pak je vše správně a vše vám chutná, vše má správnou atmosféru, vše je energeticky v pořádku a tělo, mysl i duše si vyžádá a chce vše, co k tomu patří.

Když jemně zvedne mou hlavu, abych se mohla podívat do jeho očí, zastaví se mi dech a z pootevřených úst výjde jen: " Bože....." , jeho pohled dokáže přečíst každou mou myšlenku, každičké slovo, které bych chtěla vykřiknout, ale nejde to, protože všechny slova bych chtěla vykřičet najednou. Milujete každým kouskem svého těla, každou buňkou......znáte to? Tak je to v pořádku a nenechte si to vzít. Nikým na světe.

Každá hádka, každý spor, každá vaše bolest je pryč, jakmile jste schopni si uvědomit, kdo vedle vás stojí, leží, hladí vás, miluje vás a nechce bez vás žit. Všechno na světě jsou maličkosti, jenž jsou překonatelné v momentě tohoto uvědomění si skutečnosti, že máte po svém boku toho pravého. Buďte na sebe milí a hodní, nikdy nevíte, kolik času máte. Obejměte svého partnera a pohledem do očí mu řekněte, jak moc vám na něm záleží.

Lásko, chybíš mi každý den, ale vím, že jsi ten pravý, vím, že jsme si souzeni, prostě vím. Snažím se myslet na ty hezké chvíle a na ty, které nás ještě čekají. Někdy je ta bezmoc toho, jak moc nemůžeme být spolu až mrazivě smutná, ale jsme silní, spolu jsme ti nejsilnější a spolu tu dálku zvládneme a v závěru nás čeká vítězství. Tvé paže mě obejmou a nikdy nepustí, tvá neoholená tvář bude jemně škrábat tu mou a tvá slova budu poslouchat dokud neskončí svět.

A jestli tohle štěstí máte doma, tak jste blázni pokud mu každý den nevěnujete malý úsměv a pohlazení, já nemůžu a strašně moc bych chtěla, nenechte to štěstí odejít, může se stát, že odejde a vy další možnost dostanete až v příštím životě.

Potřebuji tě Mojko, každičký den, ale spolu to zvládneme, i když nás dělí stovky a stovky kilometrů. Jsi moje štěstí. Opakuji se? Nevadí, klidně se budu opakovat do konce života:-)

Krásný večer všem........a sakra, chytněte si to svoje štěstí a nedělejte hovadiny.

"opustila jsem manžela na dvanáctém schodu"

Včera jsem stála venku u domu, zírajíc na oblohu, trošku doufaje v zázrak. Zázrak se nekonal. Šedivé mraky si to uháněly po obloze, já s cigaretkou v ruce šeptala směrem nahoru otázku "Bože, bude dobře? Dej mi znamení, malinkaté znamení, jen ať vím, že bude", asi víte, co mi dal za znamení. Ti, co hádali variantu ŽÁDNÉ, hádali správně. Trošku jsem možná doufala v zatmění oblohy a ukázání pár hvězd, jenž jsem neviděla víc, jak dva měsíce. Áno, jsem pořád v Norsku, bez tmy a bez hvězd. Chybí mi pohled na černou oblohu posetou milionem světýlek.........takže, kde jsem to skončila? Znamení.....nebylo žádné a já bych tak chtěla aspoň třeba záblesk světla nebo, co já vím.....vůbec netuším, jaké může dávat ten nahoře znamení. Otázka je, zda nějaké znamení vlastně potřebuji. Jsem šťastná? Jsem. Jsem zdravá? Jsem. Mám úžasnou rodinu? Mám. Potřebuji víc všeho? Ne.

Tady se musím zastavit, abych se na vás podívala a zeptala se, jestli byste odpověděli stejně....Odpověděli? A stejně míváte pocit smutku a prázdnoty, či trápení? Tak moje rada.....jsou krásné teplé večery a je třeba vyjít ven s cigaretkou, vínečkem, s čokoládkou a nebo třeba jen s rohlíkem, jestli je to v tu chvíli váš požitek a koukejte na hvězdy (ti, kteří mě čtou pravidelně ví, že hvězdy miluji), přemýšlejte a odpovězte si na otázku, jestli bude dobře.....zkuste to. Má odpověď po čekání na znamení byla......vždyť už dobře je:-)

Nepotřebuji znamení! Stačí mi dokouřit cigárko, které mi s láskou ubalil můj drahý, vejít zpět do domu, usmát se na něho, dát mu pusu, obejmout křičící děti, dát si na hlavu studený obklad (to je lék na neustále výkřiky " mami, mami, mami, mami") a cítit ten rozlévající klid v mém těle, jen si nesplést s migrénou:-)

Třeba dnes jsme strávili krásné odpoledne u vody a teď děti leží, ja s nimi, protože ti malí upírci beze mě neusnou a už se moc těším na filmeček s mojí láskou, na krásné objetí a pár hodin spokojenosti. Pár? Asi za tři, čtyři hodiny(v tom lepším případě) přijde má dcera se strachem v očích a hodná maminka opustí milovanou lásku a půjde si lehnout s dcerou. A moje láska? Nic, usměje se a podpoří mě a to je jedno velké ZNAMENÍ, žádné jiné nepotřebuji.

Každý den mám znamení, každý den mám své nejmilovanější lidičky vedle sebe a víc? Víc nepotřebuji. Stačí mi jejich milé úsměvy, TO otravné mamíííííííííííííííííííí a pocit, že vše, co se v životě děje je tak, jak má být. Hlavně se nehrabat v minulosti a nezabíjet tím přítomnost. Což se přiznám, jde blbě i mě, jsme asi od přírody se hrabající tvorové v minulosti. A tak by nám bylo fajn nehrabajíc se v tom smetišti. A brát ten život trošku s nadhledem a humorem. Zasmát se sami sobě, zasmát se s partnerem, s dětmi, či přáteli.

Udělejte to jako moje kamarádka. Přijela jedno odpoledne ke mně a praví s vážnou tváří "opustila jsem manžela na dvanáctém schodu" a já se šíleně rozesmála. Ovšem jen proto, že já vím, co vy ne. Její manžel vyrábí dřevěné schody a ona mu pomáhala. Na kterém schodu stojíte vy na cestě v minulosti? Opusťte minulost a sejděte dolů, ať už jste jakkoliv vysoko. Ne nadarmo se říká, že čisčí vzduch je víc při zemi, tak nechme ten smrad nahoře a pojďme si užít přítomnost bez potřeby znamení.

Krásnou dobrou noc:-)

Napište mi o vašich znameních a o sestoupení ze schodů, ráda si přečtu jakýkoliv komentář a nebo mi napište na suzi.boe@seznam.cz

Grázl vs. Hodňous



Koukám z okna pomalu se rozjíždějícího vlaku na mladý pár. Byla neděle brzo ráno, černovlasá slečna v krátkých šatech se smutně dívala na mladého chlapce, který ještě běžel vedle vlaku a krásně se na ni usmíval. Jeho ruce stačili před naprostým odfrknutím vlaku, znázornit obrovské srdce. Dívka celou cestu zasněně koukala někam do prostou a já cítila, jak moc se zamilovala.

Začala jsem vzpomínat, jak jsem byla v mých hodně mladých letech zamilovaná v podstatě permanentně. Odcházela jsem z diskoték ruku v ruce s klukem, kterého jsem téměř neznala a srdce mi bušilo, v břichu mi létali motýli a jen jsme mlčky kráčeli. HEZKÉ....

Avšak, jak rychle ta láska přišla, stejně rychle odešla a vystřízlivění nebylo mnohdy hezké.

Ale ruku na srdce, začátky jsou vždy moc krásné, vášnivé, plné napětí, toužení....velkých gest s obrovskými srdci. Po pár měsících si začneme všímat chyb, obrovských chyb a pak ještě těch větších a jako mladí se s tím jen těžko vypořádáváme a raději opouštíme, hledajíc něco lepšího. V tom okamžiku si neumíme uvědomit, že lepší už to možná nebude, jen to je prostě zkušenost, kterou získáme léty, prožitky a kopanci.

Ale co, ať si to každý vyzkouší. Bez toho to prostě nějak nejde, bez toho nepoznáme to správné a hezké, co do našeho života vstoupí.

Do mého života vstoupila spousta mužů a to není opravdu nic na chlubení, ale spíše se chci zaměřit na fakt, jak moc dlouho mi trvalo, než jsem byla schopna poznat, že je lepší mít vedle sebe chlapa hodného, než jak se patří namachrovaného. Pořád dokola nás přitahují více tzv. Grázlové než ti hodňousi....proč to tak je? Proč nemůžeme jako mladé náctileté holčiny přijít na diskotéku a zaměřit se na opodál stojícího mládence, upíjejícího minerálku, navoňaného, vymydleného, oholeného, ve vyžehlené košili, co jen tak stojí a mile se usmívá? Prostě nemůžeme! Protože pozor! On totiž u baru stojí zarostlý fešák v pomačkaném tričku s příměsí potu a krve (venku se totiž porval), s nádechem vodky místo parfému, co šahá na zadek dvěma slečnám najednou a ještě stačí kolem sebe bavit společnost. Tohle je ten náš vysněný muž, těžko však říci, proč?! Abych pokračovala v návaznosti...tohoto fešáka se nám nějak podaří sbalit, prožít s ním noc, slíbit si spoustu věcí a posléze ani jeden slib nedodržet.....teda jeho strana lépe řečeno nedodrží ani jeden a vy jen po nocích pláčete. Po týdnu se vám ozve, jakoby se nic nestalo, vy samozřejmě celá šťastná a natěšená s ním opět prožijete noc plnou vášně, zvrhlého sexu a další sliby a opět nic. Takto můžeme pokračovat až do skonání světa a nebo do chvíle, kdy vám dojde, co jste to za úplnou trubku. A takto mi si vybíráme partnery, ty hodné necháme stát a těmhle zvířatům dáme celé srdce, aby nám ho mohli roztrhat na kusy.

Jenže je to potřeba, jako spousta dalších kopanců, abychom si uvědomili, že chceme toho stojícího kluka s milým úsměvem, jenž nám podá záchranné lano a srdce pohladí. Jestli jsme tedy jakože nepřišli úplně pozdě. Někdy vám to může totiž trvat hodně, ale hodně dlouho, než vám vůbec něco dojde, jako třeba mě:-)

Koukejte se kolem sebe a neodhánějte hodné lidi jen proto, že se vám zdají moc hodní.

Jeden vtip nakonec a myslím, že se s ním leckdo ztotožníme:

Modlí se žena k Bohu:
Bože sešli mi muže, který mě bude milovat a zároveň mi bude rozumět mi.
Najednou se ozve:
Nejsi ty husa? Poslal jsem ti ho minulý rok a tys mu řekla, že ho máš ráda jako kamaráda.

Krásný pozdrav z Norska Vám všem....a jestli máte toho hodného partnera vedle sebe, řekněte mu, jak moc si ho ceníte:-)

Nejjasnější večer

Byla tma, stála jsem na velké křižovatce s hlavou zakloněnou a pohledem směřujícím k nebi. Pršelo a já musela mžourat, protože kapky mi padaly do očí. Celá cesta se leskla deštěm a mě začala být zima. Rozhlédla jsem se kolem sebe, neměla jsem vůbec tušení, kudy se dát. Chtěla jsem zavolat o pomoc, jen nikdo by neslyšel a signál prostě nebyl.

Život je někdy podivný, koukám na celou svou životní scenérii a nechci už tyhle křižovatky bez směrovek. Nechci být sama na rozhodování se, kterou cestou se dát….můj mozek stagnuje a už nechce přemýšlet. Každý den, den za dnem stát na křižovatkách a určovat směr……a když se dáte blbě, nemůžete se ani vrátit, protože jste vjeli do jednosměrky. Takhle už prostě žít nechci.

Chci si svět namalovat barevně se třpytkami. Stát na zelené louce plné květin a rozběhnout se na všechny světové strany a všude bude krásně. Zavřít oči a v klidu snít……ale jaký si to uděláš, takový to máš….že?

Jenomže já si to udělala tak, že stojím na křižovatce, v dešti, po tmě, bojím se a musím se rozhodnout, kudy tudy….třeba bych mohla počkat, jestli někdo nepřijede a třeba by mě vzal? Nooooo, to bych taky mohla čekat pěkně dlouho a pak mi na chlupaté nohy nepomůže ani bruska. O dalších partiích na těle ani nemluvě.

Kde mi lidi děláme chyby na těhle křižovatkách? Proč si nevezmeme navigaci a nezadáme cíl? Není to přece tak složité….musíme vědět, kam se chceme dostat a jen to vyťukat. Jen jestli to víme? Víme vůbec, kam se chceme dostat? Víme směr? A co když ho víme, ale cíl je špatný? Navigace selže….

Nechci stát už na křižovatce a čekat….nechci se neustále rozhodovat sama, nechci se stále vracet a hledat novou, lepší cestu. Nechci ani navigaci, protože je moc přesná a říká vám, co máte dělat a neustále vás vrací zpět na tu vaši cestu bez možnosti volby. Nechci stát na křižovatce sama! A ani nechci čekat, až někoho začnu zajímat a pomůže mi.

Chci zelené louky a slunce a kytky ….chci pocit štěstí a klidu…..jistotu správné volby, protože každá bude správná, když nejste sami a vám stále buší srdce, když víte, že vaše volba byla ta nejlepší….Stačí totiž jedno velké rozhodnutí, aby každé další bylo jen správné…..s člověkem, kterého miluji je prostě každá volba ta správná, protože s ním se nebojím, protože on mě nenechá sejít z cesty, protože on……….

Byla zima, déšť mi promočil šaty a já v zoufalství padla na kolena. Ucítila jsem silnou bolest, ale najednou mi bylo vše jedno. Zůstala jsem sama uprostřed křižovatky zahalené ve tmě a tichu. Kapky deště mi stékaly po tváři a mísily se slzami. Zavřela jsem oči a dlaněmi se opřela o zem, zoufalství mi nedovolilo ani křičet, jen jsem tiše vzlykala. Najednou jsem ucítila jemný závan větru. Otevřela jsem oči a u svých rukou viděla někoho stát, zastavil se mi dech a já se začala bát. Uvědomila jsem si, že přestalo pršet. Bála jsem se zvednout a podívat se, ale ten člověk si dřepl, jemně vzal mou bradu, zvedl ji nahoru a já ucítila zářivé světlo měsíce, vše bylo jasnější a jeho oči odvanuly můj děs a strach. Pomohl mi zvednout, chytl mě za ruku, přitáhl k sobě, objal a tiše zašeptal: „ Teraz už budě dobre, Moja.“ Ten večer byl nejasnější v mém životě a upřímně, ani nevím, kterou cestou jsem šla.

Krásnou dobou noc

Nastavte dlaň

Jak vypadá štěstí? Můžete se ho dotknout? Můžete ho zahodit jako odpad do popelnice? Můžete si vybrat z množství různého štěstí?

Stála jsem opřená o umyvadlo, koukala na sebe do zamlženého zrcadla a snažila se rozpoznat svou tvář. Mokré vlasy mi padaly do obličeje, prohrábla jsem je a ucítila vlhko na mých dlaních. Zavřela jsem oči, ruce jsem opět zapřela o kraj umyvadla a tiše řekla: „Chybíš mi lásko“. Otevřela jsem oči a zadívala se opět na sebe, po tváři mi stékaly slzy a já se ptala sama sebe „PROČ?“

Opravdu o našem štěstí rozhodují všichni kolem? Opravdu je potřeba žádat o svolení ostatní, abychom si my mohli dovolit být šťastní? Je to tak, snažíme se lidem zavděčit, jsme hodní dobrosrdeční a stejně to nikdo neocení. Tak proč se nechovat hned jako hovado? Vždyť to mají všichni tihle na oko fajn lidi lehčí. A mají to opravdu lehčí? Jsou opravdu tihle lidé šťastní? Nechovají se takhle jen proto, že jednoduše šťastní nejsou?

Zrcadlo v koupelně se cele odmlžilo a já viděla své uplakané oči a červený nos. Co to děláš? Proboha, co to děláš? V hlavě mi blikal vykřičník se slovy….UŽ STAČILO!.....A ano, stačilo…stačilo se podívat na všechny slova, která si mi napsal, stačilo se podívat na tvojí fotku, stačilo ti zavolat a slyšet tvůj hlas….protože tohle štěstí prostě je….nikdo mi to nevezme….nikdo mi nevezme Tebe…..Nikdo na světě nemůže rozhodnout, zda-li si jakože zasloužím být šťastná…Já prostě budu…..

Nikdo o vašem štěstí nerozhoduje, nikdo na celém světě vám nemůže říkat, jak žít….je to na vás, váš život, vaše zkušenost, vaše zážitky…..žijte si, jak uznáte za vhodné….jeden den tu jsme a druhý den nemusíme….na co nám bude vděk, falešný úsměv a dobře strojený život, když druhý den tu nemusíme být. Kdybyste věděli, že máte jeden jediný den života, určitě byste ho prožili na plný plyn, se vším, co máte rádi, s každým, koho máte rádi a hlavně…..byste ten den byli šťastní…..že zítra neumíráte? Nejspíš ne, ale jednou budete a pak slova jako mohl jsem žít přece jinak…..budou tak trošku k hovnu…..čas nevrátíte.

Taky nevrátím čas, nezměním vše, co jsem udělala tak nějak pěkně na figu a ani nechci….ale chci být šťastná, i přesto, že občas prší, i přesto, že občas sněží, jsou bouřky a zima, i přesto, že teď nejsi vedle mě a nedržíš za ruku, i přesto, že budou dny, kdy vše nebude úplně ok, i přesto, že nejspíš ještě pár blbostí v životě udělám, i přesto, že budu nejspíš ještě někdy plakat…..i přes to…..budu šťastná, protože jsi….a i když se mě tvá dlaň nedotýká, vím, že jsi se mnou…..

Buďte šťastní za každé situace, nedělejte to, co nechcete a SAKRA SAKRA SAKRA milujte a nebojte se toho…..i kdyby přišlo stopadesát tísíc kopanců, vstaňte a znovu se zamilujte, nevzdávejte lásku…..NIKDY!

Nastavte dlaň, a jestli se nechováte jako hovado, tak se na vaši dlaň nevykálí pták, ale štěstí vás chytne za ruku…..

Krásnou dobrou noc

Moje malá zpověď

Zavřela jsem dveře, sjela po rámu až na zem a do dlaní schovala tvář. Slzy mi stékaly po tváři, nemohla jsem je zastavit, každá myšlenka na vše, co se stalo, zabíjela moji duši. V hlavě mi bušilo tisíc sbíječek a každé nadechnutí, bylo jen lapání po dechu. Ptala jsem se proč? Proč já? Proč už to nepřestane bolet? Tolik večerů….kolik ještě? Bože, pomoz mi prosím, ať už to přestane.

Jen málo lidí ví, jak moc to bolelo…..jen málo lidí ví, kolik sil mě stálo odejít. Opustit člověka, kterého milujete a nechat ho žít s tou, kterou miluje on. I dnes při vzpomínce na tu bolest, se rozpláču. On čas vše zahojí a je to pravda. Každým měsícem jsem plakala míň a věřila v lepší zítřky. Avšak jen málo lidí ví, jak dlouho mi trvalo zapomenout a nemilovat. Myšlenka, že je šťastný, mi stačila. Toužila jsem být taky šťastná, ale cokoliv jsem, kdy udělala, bylo tak nějak nakonec špatně. Začala jsem věřit tomu, že já prostě šťastná být nemůžu.

Jen málo lidí ví, že kdyby před pár měsíci přišel můj první manžel a chtěl se z nějakého prapodivného důvodu vrátit, přemýšlela bych nad tím….

Jenomže objevil se člověk s velkým srdcem, krásným úsměvem, milým slovem a já se rozplakala….po dlouhé době mi tekly slzy štěstí. Najednou tu byl někdo, kdo i přes obrovskou dálku mi dal lásku, pocit štěstí a jistoty, že mi už neukápne ani jedna slza kvůli muži, kterého jsem milovala. Mé srdce se otevřelo neskutečné lásce a já pochopila snad poprvé v životě, co je to opravdu milovat. Jsem jako dítě, co se těší na ježíška, když má přijet, protože se můžu dotknout jeho tváře, políbit jeho rty, schoulit se v náručí a milovat ho zase o kousek víc, než ten den před tím. Pokaždé, když už si myslím, že ho víc milovat nemůžu….tak jsem mile překvapená, že to ještě jde….

Nesmíme se vzdávat a plakat….vím líp než kdokoliv, jak moc to bolí, když ztratíte někoho, koho jste milovali. Trápila jsem se několik let, ale vy nesmíte…..vždy je někde to světýlko, které vám ukáže cestu, jen se musíte dívat.

Já koukala špatně a trvalo mi moc dlouho, než jsem se mohla upřímně od srdce usmát a říct….tak teď jsem opravdu šťastná……. a jen málo lidí ví, kdy šťastná opravdu jsem a kdy ne…..

Tihle lidé ví, že po spoustě letech konečně jsem!

Tohle byla má malá zpověď, abych vám ukázala, že jsme všichni jen lidé a děláme chyby, bolí nás srdce a nemůžeme zapomenout…..čas je nejlepší lék a otevřené srdce a oči vám pomůžou si uvědomit, že dělat chyby je lidské, že se objeví někdo, kdo vaše srdce zahojí a že jednoho dne zapomenete a budete milovat o to víc někoho, kdo si to opravdu zaslouží.

Já ho našla….. a lásko moje, promiň, že se občas chovám jako kráva, ale jinou bys mě asi stejně nemiloval…jako bych já nemilovala jinak tebe…..jsi ten nejlepší chlap v mém životě a dokud budu žít, tak se ti vždy nejdřív omluvím za mé stupidní chování a pak ti s omluvou na rtech budu říkat, jak moc tě miluju.

Neplakejte, nesmutněte a milujte ty, co si to zaslouží

Krásnou dobrou noc

Myslet, znamená ho……..uby vědět….ha, že jste mysleli úplně na něco jiného než na houby?

Myslet, znamená ho……..uby vědět….ha, že jste mysleli úplně na něco jiného než na houby?

Jsou situace, které prostě neovlivníte, avšak můžete minimalizovat škody a ztráty. Můžete se na ně třeba připravit, ale co se stane? Víme to všichni, dopadne to úplně přesně jinak, než podle vašich představ a příprav.

Vzpomínám na jeden můj pracovní pohovor, kdy jsem dala děti rychle na hlídání, trochu se jakože upravila a letěla rychlostí formule 1 na domluvenou schůzku. Přišla jsem, zaklepala a otevřel mi vcelku mile vyhlížející čtyřicátník a s ledabylým úsměvem mě posadil naproti sobě. Ptal se na nějaké podrobnosti a pořád si mě celkem úchylně prohlížel. V jednom okamžiku jsem to nevydržela a z pusy mi vyletěly slova: „ jsem někde špinavá?“ , zarazil se, usmál a jen lehce odpověděl, že ne. Pohovor tímto skončil a já to místo dostala. Vážně jsem byla v přesvědčení, že je to tak trochu úchylák a bude mě na pracovišti čekat sexuální harašení. Místo toho mě čekalo kolektivní pomlouvání a info o tom, co všechno s šéfem dělám. Již tam nepracuji a s mým bývalým šéfem jsme velmi dobří přátele, troufám si říci. Zásluhu na našem přátelství má však právě fakt, že jsme spolu opravdu nic neměli. Nevím, proč lidé předpokládají a myslí, když nic neví…..ale v poslední době zjišťuji, že je to tak trochu český fenomén.

Ale proč to píšu, vždy je nějaké ale a vy to už víte. Přesně takhle myslíme ve vztazích, předvídáme nepředvídatelné a usuzujeme neposuzovatelné a tak bych mohla pokračovat. Z každého vztahu si odnášíme střípky bolesti, které v nás zůstanou a ničí náš další vztah, jelikož se bojíme a předpokládáme novou bolest. Proč vidíme nového partnera stejně jako toho předchozího, z čeho usuzujeme, jak se zachová? Z ničeho, jen strach v nás vyvolává pocit bezmoci a snažíme se být jen tentokrát napřed, aby nás to třeba potom tolik nebolelo. Ale ono to nebude bolet míň. Spíše to bude bolet mnohem více, až nám dojde naše zavinění na celé věci.

Před pár dny se mi stalo něco podobného. Odjela jsem z Norska a můj přítel mi řekl, že zaučuje ženu svého kolegy na stavbě domu. Normálně by to byla pohoda, protože by přišel domů, tam bych byla já a mohla bych mu večer při měsíčku vysvětlit (né slovně), mou výjimečnost. Ale já tam nebyla a najednou jsem dostala strach, jelikož jsem díky vzdálenosti přišla o prvního manžela. Předvídala jsem nepředvídatelné a z komára udělala velblouda.

Nesmíme dovolit strachu, aby v nás probouzel tohle nepříčetné chování a mi si tím ničili to hezké, co máme. Já chápu, jsme ženy, jsme hysterické, citlivé, žárlivé, hádavé……jsem taky taková, jsem jen žena, ale nechci si zničit to hezké, co mám a tak se raději budu snažit být v mnoha ohledech trošku chlap a mít nepodstatné věci, jak se říká na párku…..

Takže nepředvídejme, co si ten druhý myslí, neusuzujme, co asi dělá….prostě se zeptejte, vyslyšte odpověď a věřte….v tom je celé kouzlo….ve víře…..když tomu druhému věříte, cenní si vás, miluje vás a touží po vás o to víc. Zbavte se svých strachů z minulých vztahů, hoďte ty zatracené strašáky do popelnice a užívejte si to hezké, co máte….

Krásnou dobrou noc

Nějak mám v hlavě vymeteno

Nějak mám v hlavě vymeteno, řekla bych možná až úplně prázdno. Myslím jen na jednoho jediného člověka a přijdu si jako puberťák, co se prvně zamiloval. Vrátila jsem se z Norska, kde jsem mohla aspoň na moment být vedle milované osoby a užít si rodinného života. Těch deset dnů uteklo jako voda a já dva dny jen bulím a prosím toho nahoře, aby se stal zázrak a my od sebe už nikdy nemuseli odjet. Veškerý čas strávený spolu mám uloženy snímek po snímku ve své hlavě a pokaždé, když zavřu oči, promítám si toto video a snažím se úplně nezbláznit.

Co tím vším chci dnes vám všem sdělit? Spousta z nás má partnera vedle sebe, každý den na něho koukáte, možná mu nadáváte, jste nepříjemní, vyčítaví…..ale proč? Opravdu je vše tak špatně? Opravdu je nutné se podivně koukat místo toho, aby jste šli a políbili ho, pohladili? Místo nadávek a výčitek mu říct hezká slova, poděkovat za cokoliv, co pro vás ten den udělal? Nehledejte chyby tam, kde nejsou. Jednoho dne totiž může přijít chvíle, kdy budete muset být odloučeni a pak si uvědomíte, jak málo jste toho stačili.

Každý den, kdy můžu být s člověkem, který mi je vším…je pro mě dar…..snažím se užít si ho se vším všudy každičkou minutu. A když píši se vším všudy, tak opravdu se vším…..chich….bych se měla červenat.

Jenže spousta z nás bere toho vedle sebe jako někoho, kdo tam prostě je a tak nějak tam zůstane. Ale to je omyl, to je tak obrovská chyba a jestliže to máte v hlavě, ve svém životě takto naprogramované, okamžitě zmáčkněte delete! Ten vedle vás nemá povinnost zůstat a koukat se, jak se blbě tváříte, poslouchat vaše nekonečné výčitky, poslouchat, jak vás dnes opět bolí hlava a nebo že se zas ten druhý musí koukat na fotbal nebo jít na pivo. Muž není povinen se koukat, jak se z jeho ultra štíhlé ženy stála kulička a tak stejně se žena nemusí dívat, jak se s z vánočky stal mazanec. Nebuďte tudíž překvapeni, když váš protějšek odejde za něčím lepším….většinou jen odejde za milým úsměvem a pohlazením. Někdy stačí opravdu velmi malinko, aby byl váš vztah úžasný a váš partner šťastný.

A jedna rada malinkatá pro ženy…..jestli si myslíte, že vztah bez sexu funguje, tak nefunguje, opravdu NE!

A jedna rada pro muže…….jestli si myslíte, že se vaší partnerce x let líbí sex hop na krávu a je z toho tele, tak ne, nelíbí!

Na vztahu se celoživotně pracuje, zapomínáme na to, opomíjíme to, bereme to vše jako samozřejmost a to je špatně. Nemůžu být s člověkem, kterého miluji tolik, že mám pocit, jakoby mi chtělo puknout srdce. Važte si proto každého okamžiku, který můžete s vašim partnerem strávit, protože až jednou nebude, budete mít v hlavě krásné okamžiky, na které si rádi a s láskou vzpomenete.

Já pevně věřím, že naše společné dny taky přijdou.

Krásnou dobrou noc

Jak ustát slzy?

Jak ustát slzy? Jak ustát bolest, kterou způsobuje milovaná osoba? Je možné se kousnout a říct: „v pohodě, nic se nestalo“?

Jasně, dá se všechno. Usmívat na lidi kolem vás, vtipkovat a říkat, jak se máte úžasně ….. tohle všechno jde. Většina ani nepozná vaše trápení a bude vám závidět, jak jste šťastní. Ale přiznejme si to, takhle žít je hodně na houby.

Večer než jdete spát se s partnerem pohádat, celou noc se převalovat, přemýšlet, jestli ho máte obejmout, dát mu pusu, omluvit se, a nebo to nechat vyšumět. Tak samozřejmě záleží na tom, kdo je v této hádce vinný a jestli víte, že vy, tak na omluvě (upřímné omluvě) není nic špatného. Horší je to naopak, užíráte se v posteli a nedokážete pochopit, proč se to takhle děje, proč vás nechápe, proč vám nevěří, proč na vás křičel …..

Nikdo jiný než vy necítí tu bolest, která je ve vás, když vás někdo ranní …. nikdo, než vy necítí slzy, i když zrovna neztékají po tváři, nikdo nemá právo vám ubližovat a vy máte právo si to nenechat líbit. Ono kopat do někoho a cítit se hrdinsky není umění …. umění je druhého vyslechnout, pochopit a společně vše vyřešit. Kopou kolem sebe slabí a to vy nejste. Jestliže každý večer brečíte do polštáře, tak je něco špatně a měli byste vzít život do svých rukou a udělat si ho takový, aby jste se každý večer do toho polštáře usmívali.

Prožila jsem období plné slz a to si pište, že by vám můj polštář mohl vyprávět. Každý večer slzy, smutek a přes den úsměv a vtipy a lidé si mysleli, jaká to nejsem šťastná žena. Nebyla, ale chtěla jsem být. Nejlepší, jak štěstí dosáhnout je, zlikvidovat to, co vám ten smutek přináší. Ono je to zvláštní, ale většinou je to partner vedle vás. Bude to znít asi sobecky, ale je lepší odejít od člověka, kvůli jemuž máte v noci mokrý polštář, než po zbytek života každé ráno ten polštář sušit. Jakože budete plakat taky, ale jen nějakou dobu, dokud nepochopíte, že to bylo to nejlepší ve vašem životě, co jste mohli udělat.

Podívejte se na svůj život, možná není tak hrozný a smutný, máte, co jíst, kde spát, jste zdraví…..ale jste šťastní? To, že jsou lidé, kteří se mají mnohem hůř než vy neznamená, že se netrápíte….Obětovat se pro druhé je krásná ušlechtilá povahová vlastnost, ale musíte rozdělit obětavost a bolavé srdce, duše a mysli a to, že nakonec jste tou obětí vy….

Někdy není důvod se smát, ale vždy můžete mít vedle sebe člověka, který vám nakonec ten úsměv vykouzlí a ne naopak.

A nakonec budu trochu neetická a jen napíši….vždy je lepší mít vlhké kalhotky, než mokrý polštář :-)

Krásnou dobrou noc bez mokrého polštáře

Dobrý konec?

Dobrý konec? A byli šťastni dokud neumřeli? Zvonec a konec? Je tohle možné?

Koukáme na filmy s dobrými konci, kapou nám u toho slzy a přejeme si takový život a hlavně ten dobrý konec. Usínáme s představou o lepším životě plném romantiky a ono nic. Patláme se ve svých životech a čekáme, že se něco zlepší.

Třeba já………. snila jsem o takovém tom filmovém konfliktu, kde na konci si hlavní hrdina samozřejmě vybere mě, jakožto úžasnou a kladnou hrdinku. Nooooooo, nestalo se, vybral si tu druhou. Ale problém je spíše ten, proč jsem vlastně chtěla, aby k tomuto konfliktu vůbec došlo a já kráva si vlastně tuhle stupidní situaci vyvolala sama, protože mi vesmír jen vrátil rychlostí jojo efektu to, co jsem mu vyslala.

Romantické filmy jsou jen filmy a pohádky? Co pohádky s dobrým koncem? Kdy dobro vítězí nad zlem….kde jsou? Dobro by mělo vítězit nad zlem a lidé by měli žít šťastně až do smrti. Je na čase, aby místo závisti a zloby v našich srdcích zavládla láska a klid. Přesně jako v pohádkách. Je na čase přestat mrhat drahocenným časem a začít žít tak, jak opravdu chceme my sami a ne, jak to po nás žádá okolí. Je na čase pochopit, že život je krátký a přestat si ho ničit marností, smutkem a sebelítostí. Jsou osudy lidí, jsou smutné, zlé a otřesné, ale my ho můžeme mít krásný i se špatnými vzpomínkami. Je třeba z toho jen udělat přednost a poučit se. Uvědomit si, že nás to jen posunulo dál, do další úrovně téhle životní hry a my jsme jen silnější, schopnější a šťastnější.

John Lennon řekl: „ Na konci vždy vše dobře dopadne a jestli to dobře nedopadlo, tak potom ještě není konec.“

Dívejme se na všechny okamžiky našeho života s úctou a přijmeme je s pokorou, poznáním, poučením a posunutím se někam dál v našem životě. Nejsou zlé nebo dobré situace, všechny jsou dobré, protože nám přinesou něco, co bylo nutné si v tomto životě prožít. A věřte, že vždy stojí vedle vás někdo, kdo vás v smutku nenechá, kdo vás nenechá spadnout až úplně na dno. Jen se musíte kolem sebe podívat, je někde vedle vás…..

A nebojte se, stačí poděkovat a nebýt úplně slepý k druhým lidem, kteří potřebují pomoc. Dejte jim tu lásku a soucit, kterou dal někdo vám…ne lítost, ale soucit se slovy…neboj bude líp….uvidíte….bude líp…..pro všechny…..

A v závěru si prostě jen řekněte……a budu žít šťastně až do smrti 

Krásný den všem zlatka……

Je možné naučit ženu řídit auto?

Je možné naučit ženu řídit auto? Je vůbec možné vidět ženu za volantem a nenadávat? Je možné naučit ženu parkovat?

Podělím se s vámi o svůj ohromující zážitek z řízení automobilu. Já jakožto řidička a to dlouholetá, avšak řídící pouze automat (chichi), tudíž praxe nula nula nic, jsem dnes vyrazila do ulic s autem svého přítele, které má převodovku manuální. V naši ulici jsem nejspíš pobavila všechny už jen svým výjezdem, protože jsem musela vycouvat do úzké ulice vedoucí z kopce. Takže jsem si zařadila zpátečku a hezky pomalu couvala k sousedovic plotu. Jsem to, ale šikovná, pomyslela jsem si a zařadila jedničku, abych mohla hezky pomalu posunout autíčko trošičku dopředu. V tom jsem si uvědomila, že je za mnou plot a když nebudu dostatečně rychlá, může se stát, že skončím v něm. Co si budem povídat, polilo mě horko, ale musela jsem jednat, tudíž jsem sundala nohu z brzdy a rychle sešlápla plyn. Auto začalo vydávat ty uřvané zvuky, jakokdyž tůrujete. Ale co, hlavně, že plot stojí a já se posunula o pět centimetrů. Takže znova. Zpátečka, plot, jednička a tůrování a pro velký úspěch ještě jednou. Zpocená až na zadku jsem auto na cestě vyrovnala, dala ruční brzdu a ono ejhle….auto i přesto jelo dozadu. To musí jít, řekla jsem si. Dala jsem znovu ručku a auto pořád jelo dozadu. Dobře tedy, vypla jsem motor, zařadila jedna, dala ručku, byť je asi k ničemu a šla pro kočárek, abych ho mohla hodit do kufru. Opět jsem udělala na ulici velké antré svým odjezdem, protůrovala jsem se celou ulicí, jelikož jsem zapomněla zařadit dvě. Další má spanilá jízda probíhala mírným elegantním cukáním při každém výjezdu z křižovatky a řazení jednotlivých rychlostí.

Byla jsem najednou jedna z těch žen, na které nadávám, když vyrážím svým autem s automatickou převodovkou a lamentuju za volantem nad tím, jak někdo může takto debilně jet. Tímto se vám všem, kterým jde řízení podobně jako mě….omlouvám.

Jela jsem dnes ke kamarádce a když jsem solidně přejela tří vesnice a dostala se do města, zůstalo mé auto stát na kruhovém objezdu a já bojovala s rychlostí jedna, která je nutná pro rozjezd a která jakožto zákon schválnosti udává módní trend, nešla zařadit. Opět Zpocená až na zadku jsem se nakonec rozjela a prosila všechny sváté, aby můj dojezd byl aspoň trochu hodný řidiče. Příjezd na parkoviště vcelku ušel a tak jsem se rozhodla zaparkovat couváním a při té příležitosti jsem zjistila, že to snad tak úplně tragické se mnou nebude.

Hold to chce praxi bez automatu, trochu pevné nervy, pod zpocený zadek ručník a spoustu, ale spoustu ohleduplných řidičů, kteří nebudou nadávat a troubit jen, co mě spatří za volantem….

Chi chi….hezký večer bez nehod

Bojovat!

Dlouho jsem zde nebyla a nepsala, ale měla jsem dostatečně pádný důvod. Lásku! Tři nejhezčí týdny v mém životě s člověkem, pro kterého bych dýchala. Ale věřím, že vaše svátky a nový rok byl také plný hezkých okamžiků a rozdávali jste kolem sebe jen úsměvy.

Dnes bych moc chtěla dodat odvahu všem, kteří si myslíte, že Nový rok nezačal zrovna moc slibně. Ono nic není nikdy úplně růžové a někdy prostě musí přijít malé kopance, aby pak mohl být člověk naprosto šťastný. Někdy stačí se poplácat po rameni a říct si: „to dokážeš, nejsi žádný béčko“. Někdy dokážete věci, o kterých by se vám ani nesnilo a to jen proto, že síla myšlenky je mnohem silnější, než si kdokoliv z nás dokáže představit.

Dlouhé roky jsem ze strachu, k některým lidem kolem sebe, dělala věci vždy tak, abych všem vyhověla. Abych nebyla ta špatná a aby mě měli všichni rádi. Jakože mluvit o tom, že to bylo naprosto k ničemu, jelikož lidi akorát zjistili, jak snadné je si do mě kopnout, protože já s tím nic neudělala….je zbytečné. Je to běžné a normální chování,jsme totiž strachem živeni celý život. A v závěru se bojíte i lidí, kteří vám ten život zničili a ještě na vás hodili vinu. Ale vše je jen proto, že jsme nechali tu vinu na sebe hodit, nebránili se.

Bála jsem se žít, přát si normální život. Mám přece děti a zodpovědnost a jak se na mě budou dívat ostatní. Všechno přizpůsobíte dětem, snažíte se, ale někteří na vás uvidí chyby pořád a nikdy nebudete dost dobří. A to je ono! Vy nemusíte být dobří pro druhé, vy musíte být ti nejlepší sami pro sebe. Musíte být spokojeni sami se sebou. Ti, co vám neustále říkají, co a jak je správně, mají problém, ne vy! Obětovat se je jedna věc, ale zničit své štěstí….je věc druhá.

Chci být s člověkem, kterého miluju. Pro jedny bláznovství, pro druhé vrchol drzosti a pro mě? Štěstí! Dnes se musel vrátit do země stovky kilometrů daleko. Mé oči nepřestaly plakat, můj mozek nepřestal křičet a mé srdce nepřestalo tesknit. Dojde vám, že takhle se žít nedá……budu bojovat jako lvice, abych mohla žít s ním, protože kdo mě zná ví, že si už zatraceně zasloužím být šťastná i já.

A nebojím se! Nikoho! A hlavně se nebojím být šťastná!

Zlatíčka, všichni máme právo na to být šťastní. Není to podmíněno zásluhami, dřinou nebo spadnutím na samé dno. Chcete být šťastní? Tak jednoduše buďte……

Krásnou dobrou noc……

Dopisy

Nedávno jsem si vzpomněla, že se ztratilo kouzlo dvoření a krásných slov. Vše ťukáme do mobilu, počítače, tabletu. Vše si píšeme v krátkých a ještě kratších zprávách se spoustou ikon a smajliků. To hezké, co dělalo vztahy hezkým, je pryč. Chtěla bych navrátit čas klasických dopisů, kdy jsme čekali až přijde pošta a bude tam dopis od milované osoby, abychom věděli jak se milovanému daří. No a proč nezačít hned. Já to tedy napíšu zde, ale vy? Překvapte svou drahou polovičku, napište dopis a na poště odešlete. Bude to možná příjemná změna v tomhle světě. Hodně štěstí ve psaní

Mojo,

slíbila jsem ti, že budu Tvoje, slíbila, že navždy.

Když jsi mě poznal, byla jsem jen holka, co nevěřila pomalu ani sama sobě. Která v slzách utápěla bezvýchodnou situaci a chtěla zůstat sama. Tvá slova, tvá pomoc i přesto, že jsi mě neznal, Tvá víra ve mně, v nás ….to vše ve mně probudilo naději v lepší život. Začala jsem se smát a cítit, jak moc vše může být zase krásné a čisté.

Přestala jsem věřit slovům navždy a nikdy. S Tebou vím, že NAVŽDY prostě význam má a že už NIKDY nechci být bez Tebe. V očích jiných jsem možná blázen, co se nepoučí z předchozích pádů, ale nebudu se zavírat před světem, vychovávat děti a tvrdit, že je vážně príííííma takhle žít. Nebylo a nebude to príma. Jsem šťastná, že mám Tebe, tvoji duši, srdce, jsem šťastná, že si patříme. Pořád věřím v osud. Stále věřím v životní cesty, které nás nasměrovaly k sobě.

Je zvláštní, jak moc chci patřit jen tobě….také je zvláštní pocit, jakoby jsme jen pokračovali tam, kde jsme někdy, těžko říct, kdy….skončili. Dívám se na Tebe, Tvůj úsměv, Tvé oči a vše tak velmi dobře znám. Každý den mi to všechno chybí, každý den mi chybíš ty. Dálka, která nás dělí, musí zmizet, protože dny bez tebe jsou smutné i přes to, že jsem šťastná z naší lásky. Odškrtávání dnů a těšení se na tvé objetí je nekonečné. Patříme k sobě a musíme být spolu. Věřím v osud, věřím ve vyšší moc, věřím, že brzy budeme spolu…všichni

Miluji tě Mojo, víc než jsem si kdy dokázala představit. Děkuji, že jsi, že se usmíváš, že mi dáváš sílu, víru, že děláš mé dny krásnější…..

Děkuji za to, jak moc mě miluješ.

Tvá Suzi ;-)

PS: a když jsem řekla, že už nikdy nechci……tak……s tebou jsem schopna to změnit a přemýšlet nad tím…..však ty víš, o co jde.

Opravdu je konec?

Opravdu je konec? Vážně tomu jakože věříte? Za vámi je váš život a opravdu se z něho vůbec nic nepovedlo?

Začíná to období neskutečného shonu a shánění a rozčilování se nad tím, že VÁNOCE jsou za dveřmi a vy nic nestihli. Začíná to období koukání lidem do oken a snění, jak moc byste chtěli mít tyhle VÁNOCE jako ti ostatní. Začíná období, kdy i přes zlobu a nenávist jsou k sobě lidé tak nějak hodnější. Začíná období, kdy děti září štěstím a rodiče z toho šílí 

Když jsem zůstala s mými dcerami sama, koukala jsem lidem do oken a toužila po VÁNOCÍCH jako měli oni. Každé byly utrpením a mně dělal radost pouze úsměv a štěstí mých dvou dcer, ale proč jsem nebyla šťastná já? Točila jsem se za svým životem a nevěřila v lepší zítřky, celý můj život byl prázdný, nic jsem nedokázala a nic neměla. A stalo se to, že jsem zůstala sama i s mým třetím dítětem a zase ty prázdné vánoce a hromada dalšího smutku. Bojíte se, dochází síly…..a? Podíváte se za sebe znovu, přesně jako před léty a vidíte dvě krásné chytré malé slečny s úsměvem na tváři, díky kterému jste každé ráno dokázala vstát a věřit, vychovávat, milovat, učit je nepřestat snít, ukázat jim, jak moc jste silná a že ony jsou váš život a důvod být šťastná. Na rukou jsem držela syna, podívala se na jeho kouzelný úsměv a věděla, jak je život úžasný, protože mám tři krásné zdravé děti a mám sny, svoje sny, svoje přání a svůj život. Nepotřebuju koukat druhým do oken, jelikož mám vždy krásné VÁNOCE a neskutečně naplněnou duši štěstím.

Nikdy není konec, nikdy není důvod přestat snít, nikdy není důvod se přestat usmívat, nikdy není důvod si myslet, že se nic nepovedlo. Každý z nás něco dokázal, jsme úžasní jen proto, jak moc síly v nás bylo, abychom vykoukli na tento svět. Někdo má víc krásy, někdo rozumu, někdo talent, někdo peněz, někdo humoru…..ale všichni jsme úžasní! Nezáviďte si, nezáviďte druhým….nechte jim jejich talenty, krásu, peníze….zaslouží si to, přejte a bude vám přáno, usmívejte se a lidé se na vás budou usmívat taky. Buďte milí a hodní a šťastní!

Nepotřebujete k tomu VÁNOCE, ani sentimentální čas kolem VÁNOC. Můžete to dělat celý rok, celý život, můžete žít tak, jak chcete, když to přání půjde z vás s dobrým úmyslem a s úsměvem na tváři. Život je příliš krátký na zasrání bordelem.

Prosím, buďte šťastní, ne jen teď, ale pořád. Kolik štěstí ze sebe vydáte, tolik se vám zase vrátí zpět. Podívejte se na své děti a na jejich úsměv, podívejte se na svého partnera a na jeho úsměv, podívejte se na své rodiče, prarodiče, přátelé a na jejich úsměvy…..už teď se vám to štěstí a radost vrací.

Jestli milujete, milujte a jestli nenávidíte, odpusťte…….k tomuhle VÁNOCE nepotřebujete, ale jako hnací motor po zbytek života je to dobrý ;-)

Krásný předvánoční čas vám všem zlatka

Miluji Tě Beátko, miluji Tě Elenko, miluji Tě Davídku a milujem Ťa Mojo :-*

Berte milování jako lék

Stála jsem ve dveřích opřená o rám a dívala se na přijíždějící auto. V obličeji se mi zračil úsměv zvláštního očekávání a nervozity. Auto zastavilo a z něho vystoupil vysoký, urostlý muž. Vlnité vlasy mu padaly do obličeje. Otočil se směrem ke mně, usmál se a mnou projel klid, radost a touha. Tak dlouho jsem čekala, až se ho budu smět dotknout a teď je tu….živý a já jsem nervózní, jak malá holka. Tělem mi procházela zvláštní energie, vzrušení, napětí…jemné brnění v celém těle. Stál pořád dole a já si vychutnávala ten pohled. Chyběl mi, tak moc mi chyběl…..jsem šťastná projelo mi hlavou. Zamkl auto, otevřel branku a mířil si to ke mně po schodech nahoru. Srdce mi bušilo a já se nemohla pohnout. Celé tělo bylo jako v transu. Bože, …..miluju ho……tak moc ho miluju….je přesně takový jako v mých představách. Tak se pohni, něco udělej, cokoliv….. „ahoj“, vyšlo z mých úst. Jeho úsměv byl jako balzám na duši a mezi zuby procedil „ahoj moja“. Vzala jsem ho za ruku a věděla jsem, že tenhle výbuch emocí, citů, vášně a chtíče nemůžu zastavit. Zavřela jsem za ním vchodové dveře a vedla ho za ruku za další do mého bytu. Další zavřené dveře a jen my dva. Stála jsem naproti němu, nasávala jeho vůni a držela všechny ty emoce na uzdě. Ucítila jsem jeho ruku na mé tváři. Jemně mi zvedl hlavu, aby se podíval do mých očí…..chtěla jsem se utopit v těch jeho a v hlavě mi blikal vykřičník……nesmíš, nesmíš, nesmíš…..vždyť se vidíte prvně. Ale emoce přemohly i jeho a v závalu vášně mě opřel o dveře a začal líbat. Jeho ruka sjela na moje hýždě a mnou projela vlna vzrušení, dýchala jsem rychleji a ……probudila se. Všude byla tma a jen dohořívající plamínky z krbu dodávaly místnosti trochu světla.

Je v pořádku mít vášnivé sny? Mít představy o místech, kde byste se chtěli milovat? Myslím, že to v pořádku je, jen zapomínáme na to, jak moc v pořádku to je. Kolik z nás mělo představu romantického milování u krbu na velké kožešině nebo teplé chlupaté dece? Samozřejmě u hořícího krbu,jelikož u krbu bez plamenů a na holé podlaze byste si taky mohli připadat jako v krematoriu. Máme různé představy. Od vášnivého milování ve stínu padajících kapek za silné bouřky, kdy stíny na stěnách dělají hrůzostrašné obrazce a vy do toho křičíte „JEŠTĚ!“, přes rychlovku ve zkušební kabince, kdy očekáváte příchod v podstatě kohokoliv, až k romantickému milování na velké dřevěné posteli s baldachýny, kdy vám do pokoje fouká teplý vítr od moře.

Splňte si ty sny, všechny do jednoho….kdo by si je měl splnit, když ne vy?! Popovídejte si s partnerem o vašich snech a přáních,pokud možno však, tak ne u rodinné večeře;-), nebo nachystejte překvapení a ukažte mu, kolik je ve vás pořád vášně.

A ne, za týden, za dva, nebo až budete mít čas, až budete méně unaveni…..na co čekat? Jestli vám to nikdo neřekl, tak k tomuhle vážně povolení nepotřebujete, ani razítko místního úřadu, ba ani recept od lékaře. A výmluva na děti, je opravdu jen výmluva….mám tři, něco o tom vím.

Jsme jen lidé a děláme chyby, avšak to neznamená, že nemůžete začít od teď dělat věci jinak. Nikdy není pozdě žít přítomným okamžikem a užívat si do plna všech dnu a krásy, která je kolem vás. Taky bývám ve stresu a taky křičím a taky i hysterčim, ale je důležité se umět zastavit a vzpomenout si, o co v tomto našem životě vlastně jde. Jde o to být šťastný! Můžete dělat šťastné lidi kolem vás, ale oni nebudou šťastní, když vy nebudete. Zlatka, život je opravdu krátký a já dlouhé roky žila ve strachu a tudíž nebyla šťastná….nedělejte stejnou chybu a žijte život se vším všudy, se všemi sny, touhami, vášněmi, protože i tohle k životu patří…..

Milujte se kdykoliv, kdekoliv, jen prosím ne s kýmkoliv;-) a hlavně si to užijte a naplňte svoje představy.

Krásny podvečer zlatinka

Neubíjejte lásku paličkou na maso, prosím!

Neubíjejte lásku paličkou na maso, prosím!

Vedl mě za ruku jako malé zlobivé dítě, jenž si dovolilo utéct i přes přísný zákaz. Možná bych šla svolněji, kdybych z jeho úst slyšela nějaké vysvětlení. Avšak obrovská slovní zásoba v podobě „Pssssst“, mě nějak neuspokojila. Courala jsem se za ním, prohlížela si ho a přemýšlela nad tím, kdo to vlastně je. Byl vysoký, statný a vlnité vlasy se mu otíraly o ramena. Sama sebe jsem přistihla u myšlenky na jeho pozadí. Myslíš, že je nejlepší čas hodnotit jeho zadek? Opravdu teď? Drahá, pořád máš na sobě téměř nic a nevíš, co tu děláš….. Měla bych přestat mluvit sama se sebou, je to úchylné. Ale s kým se mám bavit? S panem PSSSST? Asi byh si víc popovídala i s tchýni…..já mám tchýni? Jasně, mám tchýni. I když nevím, jestli je úplně nejlepší znamení, že jsem si vzpomněla zrovna na ni. Z mých myšlenek mě vyrušil onen muž: „Tady máte deku a sedněte si ke krbu, jste promrzlá.“, jupí, mluvíme. „kdo jste? A co tu dělám?“, hodil na mě ne zrovna hezký pohled a odešel. Príma, tak konverzace asi opět skončila. Nevadí, vždyť o nic nejde, s cizím chlapem, v cizím domě s trochou amnézie, pohoda. Víc sarkastická být nemůžeš?Zabalila jsem se raději do deky a sedla si ke krbu. Začala jsem se hezky pomalu zahřívat a tělem mi konečně projela vlna tepla. Při pohledu do plápolajícího ohně se mi pomalu začaly zavírat oči. Usnula jsem.

Je vhodné dívat se chlapům na zadek? Hodnotit ho s kamarádkami anebo ho hodnotit jen tak pro sebe v hlavě? Vlastně, co by ne! Muži nám neustále koukají na prsa místo do očí, naše pozadí si prohlédnou v okamžiku, kdy uděláme čelem vzad a nikdo se nad tím nepozastavuje. Ale my ženy neustále máme divný pocit z toho, jestli neděláme něco špatného. Tak ne, neděláme. Opravdu. Já si teda chlapa prohlédnu ráda a celého….., ale ráda si prohlédnu i jeho duši, jeho myšlenky, poslechnu si slova, hlas, kouknu na grimasy, pohyby těla a gestikulace rukou. Každý člověk je celek a my bychom ho měli tak vnímat.

A jestliže začnete toto vše vnímat a cítit, uvědomíte si, že každý děla drobnosti, kterých si všimnete jen vy. Typické úsměvy v různých situacích, gesta….je toho mnoho. Do všech těchto drobností se možná i zamilujete dřív než do celku. Ale tyhle drobnosti ten celek tvoří, jako buňky člověka. Jsme originální a jedineční a každý máme na světě toho druhého jedinečného člověka, jenž budeme milovat tou opravdovou láskou. Čistou jako čerstvě napadlý sníh….nesmí se však do něj vyčůrat váš pes….no, ale i chybička se někdy vloudí ;-)

Tím jsem chtěla odlehčit vážnost celé lásky. Je jasné, že nikdo není bez chyb a vztah bez hádek a výměny názorů by asi nebyl úplně normální a zdravý. Musíte však vědět, že to jsou hádky a výměny kvůli maličkostem a na konci vás čeká krásné usmiřování. Jestliže se chcete hádat jen tak, ani se do toho nepouštějte, bez usmiřování to není přece ono. Je fajn se na konci zamračeného dne krásně pomilovat a vyčistit vzduch.

Jen si vzpomeňte, jaký byl váš vztah na začátku….samé úsměvy, polibky, vášeň, nemohli jste se odtrhnout jeden od druhého….připomeňte si tyhle maličkosti, připomeňte si, proč jste se jeden do druhého zamilovali, co vás na tom druhém přitahovalo…..moji zlatí, někde to tam je, jen jste to ubili paličkou na maso. Láska není jen o vášni v začátcích, láska se musí pěstovat a zalívat a nepřestat říkat hezká slova a nepřestat si toho druhého vážit…..zkuste se zamyslet a udělat něco pro to, aby vaše láska zase rozkvetla.

Nečekejte na zítřek, protože život se žije teď, dnes…..tak mi prosím dejte malý dárek v podobě vašeho štěstí.

Krásný den všem zlatinka

Je dobré na některé věci úplně zapomenout?

Je dobré na některé věci úplně zapomenout? Je dobře si udělat pořádek v duši, v životě? Jde to vůbec?

Tohle musí přestat! Vysmekla jsem se z jeho náruče, uhladila si šaty, vzpřímila se a snažila jsem se nespadnout pohledem k jeho očím. Věděla jsem, že musím něco říct, jen….co? Došly mi slova? Mě došly slova? Co se to děje se světem, mě slova nedocházejí nebo ano? Kde to vlastně jsem a kdo je on? Se mi asi rozkočí hlava. Tak už něco řekni, cokoliv, jen už mluv! Stojíš tu polonahá, bosá a asi možná vypadáš trochu jako blázen…..tak něco řekni!

„Venku je zima.“, venku je zima? Nooooo, to se fakt hodí, stát tady v průsvitných šatech bůh ví z jakého roku, bez bot, s očividnou ztrátou paměti a oznámit neznámému chlapovi, že je venku zima? To snad vidí, že tam je kosa jako z nosa! Dobře, pojďme dýchat….nádech, výdech….však ono nás něco napadne, nejlépe tak do pěti sekund, to by se asi hodilo úplně nejvíc. Naštěstí trapnost okamžiku přerušil hlas toho muže: „vše ok? Nemohl jsem vás najít.“ Najít? Jsem se ztratila? Já ho jako znám? Moc otázek, moc otázek, moc otázek…..musím se uklidnit, hned!Podívala jsem se na něho s nevěřícným pohledem, znovu si onoho muže prohlédla od hlavy k patě a vrátila se k jeho očím. Znám ho? Jasně, znám, ale do čerta odkud? Musím přestat klít nebo se mi stane ještě něco horšího. Hele, bože, vážně promiň, ale v téhle situaci fakt musím klít, taky by tě překvapilo, kdybys stál ve sněhu, bos a v noční košilce. Vím vůbec, kdo jsem? Musím se zamyslet…..jo, jasně, v pohodě, vím, kdo jsem…..takže se zase uklidníme, však ono to nějak dopadne. „ Najít? Kdo jste? Co tu dělám?“, chytl mě za ruku, položil ukazováček na moje rty a jen procedil mezi zuby „ Psssssssst“

Měli jste někdy pocit vystřízlivění z večírku a zjistili, že máte okno, nedejbože vrata? Tohle procitnutí není nic příjemného v běžném světě plného lákadel a pokušení, protože, co si budem povídat…..mohlo se stát cokoliv. Je pak jen pár možností. Buď s námi byl někdo, kdo si vše pamatuje a sdělí vám veškerou historii onoho večera anebo musíte být detektiv a hledat důkazy, které vám poskládají aspoň nějaký kousek příběhu. Teď se však naskýtá otázka, zdali to vůbec chcete vědět. Vzpomínám na hodně velký večírek, kdy jsem byla ještě hodně mladá, ale už né tolik, abych mohla bydlet ve vlastním bytě. Probudila jsem se na posteli ve spodním prádle s obrovskou kocovinou a ještě větším oknem. Dobré znamení bylo už jen probuzení bez přítomnosti další osoby. Jupí! Následně jsem však zjistila, jak moc mám špinavé oblečení, což zas tak dobré znamení nebylo, tudíž se zase rýsovala možnost další osoby někde po cestě směrem domů….ups! Co se to sakra dělo? Jsou tyhle okna vážně tak nepříjemná? Zavolala jsem kamarádce, která mě ujistila, že jediná další osoba byla ona, poněvadž mě vedla domů asi hodinu. Poválela jsem se ji v trávě a rychlostí krok dopředu a tři dozadu, jsme šli směrem domů opravdu, ale opravdu dlouho.

Také jsou potom probuzení, kdy otevřete oči, rozhlédnete se po místnosti, kterou vidíte poprvé a bojíte se podívat vedle sebe. Zvědavost je však větší a váš pohled spočine na osobě vedle vás a chce se vám utéct. Marně přemýšlíte, co se mohlo dít, co se mohlo říct a vlastně se bojíte i vzpomenout. Jediná bojovka v hlavě je teď jen plán útěku s nejmenším množstvím ztrát na důstojnosti. Jestliže vám teda ještě nějaká vůbec zbyla.

Někdy není na škodu se opít, vyčistit hlavu a vyhodit veškery bordel z duše, jen….. ne moc často a ne moc do mrtva. Ono se pak může stát, že vyhozeny bordel nahradíte smetištěm. A to nikdo nechce!

Tak hezký den zlatka J

Sníte?

Sníte? Jsou sny děsivé a milé a jsou ty, co si myslíme, že sny jsou a on je to život…….

Otevřela jsem oči, sluneční paprsky odrážely světlo v mých vlasech, jeho zář proklouzla pod krémové šaty a zobrazila siluetu mého těla. Ruku jsem položila na kamenné zábradlí, projela mnou zima a já si všimla, že mám ruku pokrytou sněhem. Stála jsem před velikými dřevěnými dveřmi na malé terásce, pode mnou bylo kamenné schodiště a vše bylo pod sněhovou peřinou. Můj pohled se zastavil na mých bosých nohou a zima mnou zatřásla ještě více. Co tu do čerta dělám? Vzala jsem za kliku, ale dveře se ani nepohly. Byla jsem vyděšená, ale hlavně jsem byla opravdu naprosto zmrzlá. Tohle přece musí mít nějaký důvod, nejsem snad takový blázen, že bych se oblékla do šatů z první republiky a běžela dobrovolně mrznout na sníh…..nebo jsem? Seběhla jsem schody a utíkala se podívat, zdali není vchod z druhé strany. Šaty za mnou vlály a možná by to byla vážně romantika, kdybych pod nohama neslyšela vrzat sníh. Dveře na druhé straně byly taky zamčené……opřela jsem se o ně, zoufale se podívala k nebi a v očích měla otázku…..tohle je jako zase, co? V tom se dveře otevřely a mé tělo se svalilo do čísi náruče…..podívala jsem se na osobu, jejiž ruce mě držely tak pevně, jakobych jim patřila, jakoby mě znaly…. naše oči se střetly, proudila mezi námi obrovská síla a já nemohla uhnout pohledem……

A v tomto okamžiku jsem se vzbudila a přemýšlela, co to znamenalo. Tyhle sny bez konce. Jak já je nenávidím. Co by se dělo dál, kdo byl ten muž, proč jsem pobíhala polonahá ve sněhu? Sny se nezdají jen náhodou, sny jsou součástí našich životů. Sníme o lepší práci, o lepším partnerovi, o lepším domu, o lepším životě…..o lepším…..

Bez snů by nefungovalo vůbec nic. Často jsem snila s otevřenýma očima, hledíc někde do prázdna a představovala si svůj život. Jen si dávejte pozor, představy, sny…plní se, protože jsou to vaše skrytá přání a podvědomě si to přivoláváte. Tak dlouho jsem si představovala, co by bylo, když by si můj první manžel našel milenku, až se mi tento sen splnil a mohla jsem si tuto úžasnou a velmi důvtipnou scénku z mých představ vyzkoušet na vlastní kůži. Nebo jsem si pořád říkala, proč jsem si nevzala toho muže, s kterým jsem chodila před deseti lety, jaké by to asi bylo, kdybych ho nenechala…..já si ho vzala, můj druhý manžel….taky špatně. Schválně se zkuste zamyslet, kdy se u vás začaly dít nějaké hrůzy, vaše životní prohry a nebo výhry, obojí funguje stejně, jen musíte správně snít a představovat si a přát…..

Když budou vaše myšlenky smutné, bude smutný i váš život. Vesmír vám vrátí přesně to, co mu pošlete. Tak se usmívejte, radujte se z každého dne, nebojte se nových věci a nových začátku….nevíte, zrovna tahle cesta může být opravdu ta správná. Žijte každý den, jakoby měl být poslední….nemůžete vědět, jestli opravdu není.

Velmi jsem se bála lásky, otevřít srdce, duši….protože nemůžete milovat někoho hned…..přece to nejde! Opravdu to nejde? Jste si jistí? Když potkáte osud, když potkáte život, když potkáte vaše sny, představy…..když cítíte zachvění…..opravdu to nejde? Dnes se mi sevřela hruď strachy o člověka z mých představ….došlo mi, jak moc si s námi život hraje a každý den je vzácný a litovat můžu jen těch činů, které jsem neudělala. Co můžete udělat ještě dnes, říct ještě dnes, prostě to udělejte….zítra byste to už nemuseli mít komu říct…..

Milujem ťa Mojo <3

A vy?……buďte snoví, buďte třeba malinko naivní, jen prožívejte každý den naplno!

Jsem s vámi, hezkou dobrou nocJ