sobota 17. prosince 2016

Vážně ŠŤASTNÉ a VESELÉ?

Jsem marod, bacil mě sklátil jako když se kácí les. Přilepil mě na tři dny k posteli a já byla ráda, když jsem se nemusela pomočit do postele a došla jsem pokaždé vítězně na záchod. Teď už je o pár stupňů lépe a já mám sílu vstát, dojít do kuchyně, kultivovaně se najíst a neumřít u toho. Pravda je, že jsem zpocená jako prase a vůbec netuším, kde se ve mně tolik vody bere. Že bych přepla na pocení?  Avšak díky nemoci jsem si uvědomila, jak moc mi chybí psaní a vy. A jsou už téměř Vánoce, tak proč vám nedát dárek už teď. 

Vzhledem k tomu, že jsem tři dny strávila v poloze ležícího střelce, donutilo mě to koukat na filmy. A ne jen tak ledajaké filmy. Tři dny jsem obhlížela vánoční filmy plné romantiky a dobrých konců. Fakt jsem si pobrečela. Jsem cíťa a romantika, láska a šťastné vánoční konce, mě dohánějí k slzám. 
  
Každopádně mě to donutilo přemýšlet, jestli je vánoční čas opravdu tak kouzelný a plní se opravdová přání. Jestli se samota ztrácí  a nikdo není sám. Jestli dobro zvítězí nad zlem a jestli každé zlomené srdce potká tu pravou lásku. Stačí být zhroucený, tvářit se nešťastně a pak jen zvednout hlavu k nebi a vyslovit přání? Nebo se tvářit šťastně a spokojeně, ale ten náš osobní bůh to pozná a pomůže i bez přání? A nebo jsou to prostě jen vánoční nesmysly a zázraky se prostě nedějí? 

Nikdy jsem si na vánoce nic nepřála, co se týkalo lásky. Vždy to bylo jen zdraví pro mě a mé blízké. Ale taky je pravda, že jsem se žádné vánoce necítila tak sama jako tyto. Není to tím, že bych byla úplně sama, to ne....budu s rodiči.......ale stejně, cítím zvláštní prázdno. A nejsem si jistá, jestli si něco přát a nebo to nechat osudu. Zatím se osudu najít mi  pana pravého, nepovedlo.......nebudu tedy úplně krutá na osud a podotknu, že malé náznaky toho pana pravého mi osud přinesl, ale to byly opravdu jen náznaky. Všechny ty pokusy o dokonalý vztah s někým, kdo se panu pravému podobal, byly jen pokusy, z kterých bohužel vždy vyšel ten pan nepravý. Asi to nebyla úplně jejich vina, ale nejspíš můj špatný výběr za pomocí osudu. Nejspíš jsou lidé, co se k sobě hodí a lidé, co se k sobě nehodí. Nelituji ani jednoho setkání a ani jednoho poznání, protože vše má svůj smysl a vše má svůj důvod. 
  
Rok 2016 byl pro mě plný změn, plný slz a smutku, plný nových setkání a plný ztracených lidí, jenž se mnou nechtěli plout mým životem. Ale je to taky jeden velký začátek a i když jsem nevyšla pravou nohou, tak věřím, že jsem ho úplně neposrala.  

A protože jsem naplněná nadějí v lepší zítřky a láska pro mě zůstala prostě láskou, tou bez výmluv, tou co činí, tou jenž vás rozechvěje, tou co vám rozbuší srdce a vy chcete zakřičet, nikdy tě neopustím........tak právě proto tě prosím duchu vánoc, ať na štědrý den potkám toho pana pravého.....protože kdy jindy, než v den, kdy se přání plní..... 

Přijdu vám hloupě? Nevadí.......aspoň zjistíme, jak to s tím duchem vánoc je a jestli jsou vánoce opravdu tak výjimečné. A co si budeme povídat, malá možnost, proč vám zde znovu napsat, jak to dopadlo.  

Krásný předvánoční čas, nádherný štědrý den a klidné svátky plné lásky ze srdce přeje pořád vaše Zuzka.


neděle 13. listopadu 2016

Ten poslední

Pokaždé, když koukám na oblohu plnou hvězd, usmívám se. Zavřu oči a všechny ty hvězdy padají ke mně dolů jako spousta malých světelných vloček. Zářím ve tmě a můžu mít tisíce přání. Ale vlastně by mi stačilo jen jedno. 

Dlouhé týdny jsem nepsala a upřímně, měla jsem o čem psát, jen.....někdy vám dojde, že život se jen tak nezmění a nepřestane o to míň bolet srdce, když to napíšete. Vedu bláznivý život, v němž je sled událostí tak zatraceně rychlý, že ani můj mozek to občas nestačí pobrat, natož napsat slova, která by dávaly smysl. Miluji svůj život, i když si ho představuji jinak, i když bych občas vrátila čas, i když mi až příliš často tečou slzy, i když nemám nikoho, kdo by mi stál za zadkem a v ten pravý moment mě objal a řekl, my to zvládneme...... 

Život je dar a my si ho někdy až příliš málo vážíme. Až příliš málo si vážíme úplně všeho. Lásky, doteků, něhy, slov, pohledů.....váha toho, co je správné, je fuč. Dlouhé týdny přesvědčuji samu sebe, že věci, které dělám....jsou správné.....ale nejsou a já bych ráda dělala vše tak, jak má být.....tak, abych mohla zase věřit, že váha určitých hodnot nikam neodešla.  

Čas neumím vrátit, neumím vzít zpět své činy, svá slova.......ale můžu začít líp. Všichni můžeme. 

Omlouvám se všem, kterým jsem jakkoliv ublížila, můj vnitřní svět se prostě občas často zblázní a já dělám neuvážené věci, i přesto, že v daný moment to cítím jako to nejlepší rozhodnutí. Ale i přesto, že pro mě to bylo rozhodnutí správné, někoho mohlo bolet.  

Tento příspěvek bude asi po nějakou dobu ten poslední, jelikož můj život musí skočit na správný vlak a jet dlouhé a dlouhé kilometry daleko......ti jenž mě znají a ví, co se mi v posledních týdnech dělo, ví, co jsem prožívala, tak asi pochopí. Někdy si prostě představujete život jinak a věříte, že ten nahoře, jenž vede naši cestu životem, vás vyslyšel...... Ale on je  prostě vtipálek a baví se lidmi jako jsem já.....ale mě nedostane a nepřestanu věřit, že láska je, že život je krásný.....nepřestanu věřit.....nikdy! 

Nikdy nepřestaňte věřit v lepší zítřky......NIKDY!!!!!!!!!!!!!!!!!! 

Vždy tu někde budu a určitě zase přijde čas a já budu psát, jen teď není ten správný čas. 

Mám vás ráda zlatinka

středa 5. října 2016

Andělé ve tvých vlasech

Někdy se dějí věci mezi nebem a zemí a já je cítím. Každý den je cítím, jak prostupují mým tělem, mými myšlenkami, mými pocity. Minulý týden, nebo lépe řečeno víkend, jsem celý, jak se patří, propařila, ale o téhle akci napíši jindy, jelikož mám na srdci něco důležitějšího.

Každý máme svůj čas na tomto světě nějak určený a upřímné mi je jedno, zdali tomu věříte nebo ne. K tomuto a jiným poznáním člověk musí přijít tak nějak sám od sebe a nikdy bych nikomu nenutila svůj pohled na svět.  Každý máme kolem sebe své anděly, jenž nám chrání náš život, naše jednání, naše kopance a výhry. Asi se ptáte sami sebe, tak proč se mi nedaří, když jsou vedle mě, proč na to jen koukaj? Pokud vám jde o život a nenastal čas vašeho odchodu, pomůžou, ale jinak ne, pokud je nepožádáte.

Všimli jste si někdy, že se vám život zlepší nebo obrátí na jiný směr až ve chvíli, kdy jste úplně na dně a nevíte, jak dál? Je to totiž okamžik, kdy je prosíme, kdy prosíme boha o pomoc, protože už opravdu nemůžeme. Ale napadne vás jen tak někdy je požádat? Asi ne. Pokud jim nevěříme a upřímně nepožádáme, tak prostě nemají proč pomoci. Takže žádat a žádat a žádat. Samozřejmě hezky žádat.

Ale proč jsem o tom začala psát? V životě totiž vedle sebe mate anděly živé, lidi, jenž vás vedou správným směrem, lidi, jenž vás drží, když se celý svět sype, lidi, jenž vás pohladí po duši slovem, úsměvem a při jejich doteku cítíte energii, která proletí celým vašim tělem.
Už to, že jsem se narodila do rodiny, jako je ta moje, je dar největší. Nikdy bych ji nevyměnila a děkuju tisíckrát bohu za každý den, který mám všechny vedle sebe. Nikde bych tolik lásky, obětavosti a podpory nenašla. Jsou nejlepší a já jim za to děkuju.

Ale především…..mám ve své blízkosti človíčka, který mi pomáhá, radí, občas nadává (pro moje dobro) a ukazuje mi svůj pohled na svět. Vše, co děla mi pomáhá a dělá můj svět lepším. Hlavně mě učí neřešit a snaží se, ať si užívám života, jak to jen jde. Je to nejbáječnější anděl v mém životě, moje kamarádka. Tento příspěvek je věnován jejímu velkému srdci a duši.

Děkuji za každé tvé slovo, protože mě vždy posune o kus dál.

Věřte andělům ve vašich vlasech, hladí vás, dávají pohlavky a šeptají, co je správné, jen je musíte poslouchat. Já jsem anděly neposlouchala hodně dlouho, ale je čas to změnit. Změňte to taky…..


Pro tvé velké srdce, můj anděli :-)

sobota 24. září 2016

Joker

Vylezla jsem ze sprchy s kotníky jako dvě konve a těšila se až si své ladné nožky, připomínající dvě klády zaražené v zemi, natáhnu hezky na sedačce. K tomu můj nosánek připomíná nos klauna, jelikož mě přepadla nejhorší nemoc mužů….rýmička. A jako bonus? Ani se neptejte, protože už ani mě ty bonusy mého života nebaví.

Aaaaaaaaaanoooooooooooo, můj debilní úsměv se na moment změnil v slzy, ale opravdu jen na moment. Asi na pár hodin v noci. Tak jakože mohlo to být horší, žeeeeeeeeeeee? Přemýšlím nad mým špatným signálem, či snad vysílám na špatné frekvenci, možná je to špatným přijímačem a nebo jáááááááá už prostě zase nevím. Jsem jak hromosvod, kterým projede ovšem vlna hnoje a místo uzemnění, zanechá jen hodně špatný odér, jenž nejde vyvětrat.

A cože se mi to zase stalo? Byla jsem skopnuta z té vysoké hradby a spadla přímo na držku. A když jsem svůj pohled směřovala ještě směrem nahoru, viděla jsem jen obličej jokera z filmu batman. Muž jenž mi vždy vykouzlil úsměv na tváři se změnil na vtipálka, co má rád černý humor. Nejspíš, kdyby se na zemi valil meteorit velikosti naši planety, mohla bych za to já….

Tudíž mé rozhodnutí zůstat sama po zbytek života, je na místě. Ale nejspíš začnu psát o globálním oteplování planety, protože tomu rozumím stejně jako mužům…..tudíž vůbec. A nebo bych mohla začít psát kuchařku, teď je to moderní, vaří, kde kdo a tak bych mohla i já.

Ok, vezmu to z jiné stránky….začnu masírovat, to bych jakože měla umět, jen je třeba koupit maserské lehátko, které jsem v jednom horším období musela prodat, budu psát o tom globálním oteplování a nebo bych se mohla konečně pustit do té knihy a napsat ji? A taky natočím song, zpívat neumím, ale může to být dobrý odvaz. Až song bude, píchnu vám ho sem, ať se taky pobavíte….takže plány by byly….k tomu žádnýho chlapa nepotřebuji.

Víte, co je na tom všem nejhorší? Dělam si to všechno sama. Tím mým myšlením, tím mým jednáním a touhou nebýt sama. Dohnalo mě to až k tomu, že sama být chci a chci se postavit na ty moje konve a chci se postavit sama. Takže přestanu kecat a začnu dělat….co už, ono to nějak půjde. Pomaličku, polehoučku, krůček po krůčku a nedej ty můj malý bože, aby nebylo lépe.

Vlastně, ještě, že jsem z těch pitoméjch hradeb spadla přímo na hubu, někdy se nám asi jinak nerozsvítí.


Tak pojďme do toho  a půl je hotovo :-)

neděle 18. září 2016

Nikdy není pozdě, ani na žebřík

Sedím a můj debilní úsměv na tváři značí radost v mé duši. Netuším, jakou dlouhou frekvenci bude tato radost mít, ale není to jedno? Je teď a je tady, buďme rádi, že se vůbec objevila, potvůrka jedna.

Ale abych byla upřímná, tento týden zase tak radostně nezačal. Hned v pondělí se mi povedla moc príma věc. Chtěla jsem z naší jídelny v práci, udělat plážový bar. Chyběl jen písek, moře, bar s alkoholem…..vlastně chybělo vše, krom spousty chlorované vody. Prostě jsem ji úplně normálně vytopila. Byste jakože nevěřili, jak je to snadné…….a to uklízení……pecka……kolegyně přišla do práce a s ledovým klidem jejím vlastním řekla: dnes je třináctého? Hodila jsem na ni pro mě nezvykle zlým pohledem a jen zabručela: já mám očividně třináctého každý den….

Ale stal se také malý zázrak v podobě padajících kamenů z nedobytné hradby.  Nejspíš padaly už dřív, jen jsem si jich nevšimla, dokud mě jeden netrefil. Běžela jsem tudíž rychle pro žebřík, jenž jsem opřela o vysokou zeď a se zatajeným dechem jsem lezla pomalu nahoru. Můj pohled směřoval směrem k nebesům a byl plný očekávání. Srdce mi bušilo jako splašené a zvědavost byla větší. Jakmile jsem byla úplně nahoře, natáhla jsem ruku, abych se dotkla toho posledního kamene na úplném vrcholu hradby a……..mé srdce se na moment zastavilo, protože jsem ucítila jeho ruku. Rychle jsem vylezla až na vrch, kde jsem koukla do jeho očí, a moje tvář se rozzářila. Byl tady a byl tu teď. Stačilo jen přinést žebřík…..seděli jsme vedle sebe na té vysoké zdi, drželi se za ruce a dívali se na východ slunce.

Najednou jsem měla pocit, že jsme si blíž, že všechno, co se do teď dělo bylo jen z toho, jak moc špatně se umím rozhodovat, že promarněný čas jinde a s někým jiným, mě stál jen nádherný čas, který jsem mohla strávit s ním. Čas vrátit neumím, ale umím se ze všeho poučit? Opět….já nevím….chtěla bych, chtěla bych na té ohromné zdi sedět a pomáhat mu ty kameny házet dolů. A to i přesto, jak bych celou dobu poslouchala, kolik mu dalo práce tu ohromnou hradbu postavit.

Někdy je prostě potřeba se postavit pravdě čelem, někdy je potřeba některá slova polknout, někdy je prostě potřeba neřešit a opravdu si užívat každičký den….takže tento týden si užívám a mám na tváři debilní úsměv a cítím v těle zvláštní vibrace a příjemný pocit momentálního štěstí. Jak dlouho? Nevím, ale je to pořád lepší než hromada slz.


Nikdy není pozdě, někdy prostě stačí jen přinést žebřík :-)

sobota 10. září 2016

Asi by jen stačilo přinést žebřík

Slzy? Vážně zase slzy? Můj pohled směřoval do blba a mé myšlenky nějak prapodivně cestovaly po celém pokoji a nechtěly utvořit symetrickou linii něčeho, čemu by se aspoň zdánlivě dalo říct smysluplný nápad. Možná jsem vlastně ani žádný nápad nechtěla. Mé nápady smysluplné totiž nebývají. Je to spíš změť chaosu a bordelu.

Takže ano, můj soukromý malý Bůh se stále baví a dává mi to hodně znát. Ne jen, že začala škola a má úloha jakožto matky se rázem změnila v pracovnici tiskárny na dárkové poukazy pro všechny možné instituce, tak se změnilo mé pracovní umístění v mém dokonalém zaměstnání, tudíž můj medvědí spánek se zkrátil, má mysl bojuje s každodenní touhou poslat všechny do  p . . . . e (ano bratře….muck a jedeeeeeeeeeeeeeeeem:-D) a mé láskyplné chození do zaměstnání se změnilo v hromadu nechuti. Popsala bych to trochu jako těhotenská ranní nevolnost působící po celý den.

Můj osobní svět plný fantazie, lásky, hezkých slov, milých lidí se mění před očima v hororový scénář, kde ovšem stále přes cestu přejíždí Fantozzi. Tohle už prostě nemůže být ani vtipný, ne? Běžíte temnou ulicí, všude ticho a tma a vás honí zrůda s nožem a mačetou, divně křiví obličej, váš strach jde cítit ze všech vašich pórů a najednou kolem projede na kole Fantozzi v kraťasech, košili a baretce…. Přijde kamerový záběr na vás, vy se zastavíte a s otevřenou pusou na něj hledíte, avšak zastaví se i zrůdička a kouká naprosto přesně jako vy, protože co si budeme povídat, tohle prostě musí překvapit každého.

Takže takto vidím momentálně svůj život….čučím s otevřenou pusou a nestačím se divit.

Utřela jsem si slzy a došlo mi, že bych se měla zase řídit svým starým heslem…jestliže víc vidíš slzy, než úsměv, je nejvyšší čas něco změnit….nikdo jiný to za tebe neudělá.

Nejhorší však na tom všem je spojení mých slz s mužem, co mi vždy vykouzlí úsměv na tváři.  Někdo takový by neměl dovolit mým očím slzy.  Ale asi opravdu každý vnímáme danou situaci jinak a on nedovolí část své vysoké hradby zbourat a já, nejsem ochotná si přinést žebřík. Takže stojíme každý na jedné straně, koukáme vzhůru k nebesům až na místo, kde končí ten nejposlednější kámen hradeb, mě tečou slzy a on se mračí. Po celé délce dlouhé a vysoké zdi vládne jen ticho a já už nemám sílu utírat slzy a mu zbyly jen vrásky z mračení. S poslední slzou spadlou na zem, se otáčím a koukám na východ slunce, jenž mimochodem má on fakt rád a odcházím…….

Co k tomu dnes dodat? Pojďme nahodit úsměv na tvář a ukázat tomu nahoře, že nám úsměv nikdo nevezme.


A jaký je váš svět? Napište mi do komentáře. Zajímalo by mě, jak každý vidí momentálně svůj svět.

pátek 2. září 2016

Takže něco peprnějšího.....?

Tak prý mám začít psát něco peprnějšího. Sdělili mi to mí dva kolegové v práci. Otázkou zůstává, co je dostatečně peprné. Jsou dostatečně peprné tři nekonečné minuty sexu, které se vlastně ani nekonaly? Nebo bych měla popsat nekonečně krásný večer a noc, jenž se konal, ale bohužel nekonečný nebyl? Možná se slovo peprné ani do mého repertoáru nehodí.

Tak jistě bystrým čtenářům určitě došlo, že jeptiška nebudu, ale to neznamená zvednout psatelnost o mých peprných zážitcích.  Avšak myslím, že na potřebě sexu není absolutně nic špatného a potřebujeme to všichni.  Ale u mě stále vítězí to všechno ostatní před sexem. Sex můžu mít kdykoliv, ale já chci trochu toho podělanýho hezka. Jako před týdnem….

Měla jsem krásný víkend s tím, co mi vykouzlí úsměv na tváři….víkend je poměrně silné slovo však. Měla jsem jeden krásný večer a noc. Rozdělal oheň, pili jsme víno a nekonečně dlouho si povídali. Nekonečně ne, dokud nezhasli pouliční lampu v jednu ráno. Je mi s tím člověkem dobře a já ani netuším, jestli si je vědom, jak moc. Když jsem s ním, tak cítím, jak moc o mě stojí (pro mé kolegy z práce, kteří jistě toto budou číst a napadne je poznámka typu, že to mu stojí něco jiného….běžte do pr. . . e :-) ) (a pro mého bratra, kterého by po tomto, co jsem sdělila kolegům, napadl  můj oblíbený vtip…posílám…..muck a jedéééééééééééém :-D ), vzkazy vyřízeny a pointa toho hezkýho z onoho večera úplně ztracená….ale takhle by to stejně s oním  mužem, jenž mi vykouzlí vždy úsměv na tváři, stejně skončilo. On snad nebyl nikdy vážný a to já na něm zbožňuji. Každý jeho štípanec, bouchnutí, šťouchnutí (nemyslím sex, klucííííííííííííí), pusa, objetí…..

Jako to ráno, když jsme se probudili…nebo spíše mě někdo probudil opravdu nehezky lechtáním, otvíráním oči a dalšími mučícími prostředky…..a já ho požádala, aby mi řekl raději místo toho něco hezkého…přemýšlel….dlouho, což už není dobrý, protože jen při pohledu na mě, musí každého napadnout spousta hezkých slov…..chaaaaaaaaaa. Tak zpět k němu a k jeho přemýšlení….vylezlo z něho toto: tak po ránu nevypadáš zle, jsem neutekl…..a pak ho nezbožňujte……
Samozřejmě noc byla krásná a vášnivá a miloučká, protože jsem po strašně dlouhé době mohla usnout v něčí náruči a měla jsem zase pocit klidu a bezpečí.

Jediné, co mě asi mrzí je fakt, že nevím, co on opravdu cítí, že nevím, co pro něj znamenám, že nejsem asi tak důležitá pro něj, jako on pro mě, že mu chci každý den napsat o tom, co opravdu cítím a vše skončit a nedokážu to, že mám občas pocit, že jeho nedobytné hradby přelézám a stejně z nich spadnu, že nedokáže otevřít srdce a být aspoň na chvíli vážný…..

Vlastně vážný je…a často…když ho někdo naštve…..třeba jako já…..a že to dělám často? Dělám!!!!!!! A to je pak vážný a zuřivý a já mám jedno velký štěstí, že není vedle mě……ale stejně je roztomilý :-)

Občas mi chybíš, ty, jenž mi umíš vykouzlit úsměv na tváři……


pátek 26. srpna 2016

Blbky jsme!

Tyhle dva týdny? Jaké vlastně byly? Těžko říct, tak z hlavy….kdybych nešlápla vedle, nebyla bych to já. To se asi u mě nezmění. Crazy-men si mě spletl s čekárnou a já se s ním tedy slušně rozloučila. Ale díky němu jsem si hodně uvědomila. Krom toho, že jsem pro šest a dvacetiletého kluka stará a to jakože opravdu stará, tak i to, jak moc mě nebaví dělat blbku. Proč blbku? Dobrá otázka…..protože to dělám, dělám ze sebe blbku a vlastně to děláme téměř všechny. Ptáte se, co děláme?

Čekáme na ně, organizujeme si čas, abychom mohli být s nimi, myslíme na ně, čučíme na telefon, jestli napíšou, obětujeme svůj čas….pro ně….Ale děláme to proč? Proč děláme všechny tyhle gesta a nikdo to neocení? Proč děláme všechny tyhle gesta a oni se rozhodnou třeba nepřijít? Proč děláme všechny tyhle gesta, když oni stejně dají přednost všemu a všem ostatním? Protože jsme blbky!

Tak si říkám, že asi stačilo, ne? Jestliže o mě někdo stojí, tak si ten čas udělá. Mám děti, práci a ještě se podřizovat chlapovi? Neeeeeeeeeeeeeeeee! Můj čas je vzácný, buď mě ber takovou jaká jsem a nebo nech bejt.

Poslední dny jsem opravdu unavená tím svým životem s hromadou podivných událostí. Ptala jsem se sama sebe, proč se všechno tak děje a děje…..protože nechám, aby se to tak dělo. Protože nechám ten zatracený život, aby se mnou zametal. Miloval mě opravdu někdo? Miloval někdo moji duši, moje slova, moje srdce…miloval někdo vlastně mě samotnou? Upřímně? Spíš si myslím, že milovali jen to milování se mnou. Nic už není o lásce, nic už není o boji za lásku……romantika odešla……

Nemám ani chuť se s muži scházet, jelikož jejich jediná snaha je, jak mě dostat do postele. To už opravdu nikoho nic jiného nezajímá? Není sexu, není lásky? Tohle je jak ze špatnýho filmu…..jakoby do filmu Vetřelec, strčili Fantozziho(pana účetního).

Ale abych nezapomněla na muže, jenž mi vykouzlí úsměv na tváři….úsměvy na mé tváři kouzlí pořád, i přes spoustu sporů, které máme….avšak jeho hradby jsou příliš vysoké pořád a zatím k nim cestu neznám…..ale je tu vždy, když mi je smutno a mám hodně špatné dny, ale je tu, i když mám dobré dny, jen prostě nevím, proč tu je, když v tom láska není…….

Dnes je tento příspěvek samá otázka….ale bohužel, takto probíhají tyto dva týdny a já neznám odpovědi na všechno. Tak snad jen, že bych měla být trpělivá a třeba se spousta otázek vysvětlí příští týden.


Mějte krásné dny 

pondělí 15. srpna 2016

Šukatéři

Toužíme po věcech, které nemáme, toužíme po lidech, které neznáme, jsme jako monstra z jiného světa, jenž chtějí vše, co nejde mít. Vezmeme si vše přes mrtvoly a je jedno kolika lidem u toho ublížíme. Taková je doba….jen chtít, jen mít, vlastnit a smát se, když někdo zakopne.


pondělí 8. srpna 2016

Crazy-man

Tak jaké, že to byly ty dva týdny? Úžasné, plnohodnotné, smutné a i nadějné. Stála jsem na rozcestí, už ani nevím po kolikáté a nevím, jestli mě to pořád ještě baví. Měla jsem osudové setkání s crazy-manem. Pro vás úplná novinka. Pro mě vlastně také, i když jsem s ním měla pocit déjá vu. První pohled do očí, úsměv a vy cítíte vám známý pocit tepla na hrudi. Nikdy s jistotou nevíte, co vám dané setkání přinese, co vám přinese onen člověk. Nevíte dne a ani hodiny, ba ani minuty, jak dlouho ve vašem životě pobude a za jakým účelem byl podstrčen do vašeho, už tak šíleného, života.

Po dlouhé době jsem s tímto mladým mužem měla pocit, že je vše správně, že láska ještě může existovat, pocit, že o vás někdo opravdu stojí a bojuje za nemožné. V našich životech proběhly pouze tři setkání. To první poznávací, druhé jemně romantické a třetí hodně vášnivé. Týden s ním byl nejšťastnější za poslední měsíce. Bylo to opravdové, plné lásky a drobných gest. Každý jeden den jsem se těšila na jeho slova, každý den mi chybělo jeho objetí a velké srdce. Proč Crazy-man? Po dlouhých letech bylo tohle prostě všechno naprosto šílené. Už jen to každodenní myšlení na něj, to těšení se na každé písmenko…..ale jsme realisté a víme, že vše netrvá věčně. Někdy je to však kratší než jsme čekali. A tenhle fakt, bolí, byť nás může utěšovat, že jsme to čekali. Ale porod taky čekáme a stejně je to bolestivé překvapení a nikdy si na tu bolest nezvykneme. U porodu je nám krásnou útěchou narození miminka a veškerá bolest odejde. Ale co je útěcha u konce něčeho krásného, něčeho, co vám bude chybět, co vám chybí…..co vás teď bolí….

Byla jsem opravdu šťastná, na moment jsem začala věřit, že můžu zase milovat, protože to byly jedinečné okamžiky a ty mi z mé hlavy, srdce a duše nikdo nevezme. Opravdu to byl jen týden? Ptáte se…..opravdu to byl jen týden a někdy týden stačí, aby se svět zastavil, abychom mohli toho druhého pohladit, políbit jeho rty, podívat se do očí a pocítit ten hřejivý pocit toho, že žijete.

Proč se nám dějí v životě šílenosti? Protože nám otvírají naše oči, naše duše, naše srdce a občas i pusy, když nám spadne brada……

Tento mladý muž, jakože je opravdu mladý, mi ukázal, že ještě neumírám a že láska může přijít v jakémkoliv věku. A i přesto, jak moc bych ho chtěla vidět znovu a znovu, tak vím, že v životě nemůže mít člověk úplně všechno. Ale taky mi ukázal, že za některé věci, lidi, lásku….stojí bojovat….

Bojujte, i když nevidíte cílovou čáru…..on se na trati objeví někdo, kdo vám podá ruku….dřív nebo později ano.