pátek 10. února 2017

Pan BOŽSKÝ

Sedím u noťasu a marně přemýšlím, co napsat. Je to, jak milostný dopis pro někoho, komu ho nikdy nedáte. Přemýšlím, jestli bych takový dopis byla schopná napsat. Slova, věty, řádky, odstavce, celé stránky slov, jenž nikdo nikdy nedostane. Co by v takovém dopise asi bylo? 

Slova pro někoho, koho bych měla milovat, s kým bych měla žít, jehož srdce by mělo patřit mně.....koho neznám a možná znám, jen.....se naše oči ještě nestřetly, jen se naše ruce ještě nedotkly, jen jsme možná ještě nemohli být spolu..... 

Tyto slova patří tomu jenž mě hladí pohledem, jenž kolem mě prochází a něžně se mě dotýká, jehož slova patří mému srdci. Každá chvíle strávená s ním je něco, co se neodmítá a je dar, který nám byl dán. Prožít s ním život, je jak pohádka s dobrý koncem, v kterou jsem celou věčnost věřila. Konečně můžu věřit snům a přáním....vždy, když vím, že ho mám po svém boku.  

Tak nějak by možná ten dopis zněl, možná by si ho on přečetl a možná by naše láska trvala věčně....byl by to pan božský, ten který mě bude překvapovat, kouzlit úsměv na tváři, hladit po tváři pokaždé, když budu smutná, držet mě v náruči, když budu usínat,  v noci mě jemně hladit po vlasech a líbat na šíji přesně tam, kde se mi vzrušením rozpulsuje tepna, ráno mě budit vůní kávy a po večerech rozmazlovat sklenicí vína a dobrým jídlem.... 

Možná jsem měla takový dopis napsat před Štědrým dnem, aby duch vánoc věděl, koho mi přivést do cesty. Ale pohádka a ani další romantický film se nekonal a štědrý den jsem prožila v poklidu rodinného kruhu. Takže trávím dny v práci a se svými dětmi, pořád unavená a jediná chuť jenž mě nepřešla...je na jídlo :-D 
Co je však horší než přání, jenž se nevyplní? Fakt, že nevěřím v muže, jenž je pan božský, nevěřím v lásku, jenž na mě někde čeká.....nevěřím snům..... 

Můj dopis by měl znít asi úplně jinak.....můj strážný anděli, otevři mé srdce, mou mysl....vrať mi mou víru v lepší zítřky....vrať mi mou chuť se zamilovat a přiveď mi do cesty někoho, kdo věří stejným hodnotám, nebude lhát, bude svobodný a bude  opravdu milovat...... 

Jsem opravdu tak náročná? Možná ano, ale měnit se nebudu.....k vůli mě taky nikdo svůj život měnit nebude.... 

Samota léčí......., ale já z ní evidentně po přečtení všeho, co jsem napsala, blbnu....

sobota 17. prosince 2016

Vážně ŠŤASTNÉ a VESELÉ?

Jsem marod, bacil mě sklátil jako když se kácí les. Přilepil mě na tři dny k posteli a já byla ráda, když jsem se nemusela pomočit do postele a došla jsem pokaždé vítězně na záchod. Teď už je o pár stupňů lépe a já mám sílu vstát, dojít do kuchyně, kultivovaně se najíst a neumřít u toho. Pravda je, že jsem zpocená jako prase a vůbec netuším, kde se ve mně tolik vody bere. Že bych přepla na pocení?  Avšak díky nemoci jsem si uvědomila, jak moc mi chybí psaní a vy. A jsou už téměř Vánoce, tak proč vám nedát dárek už teď. 

Vzhledem k tomu, že jsem tři dny strávila v poloze ležícího střelce, donutilo mě to koukat na filmy. A ne jen tak ledajaké filmy. Tři dny jsem obhlížela vánoční filmy plné romantiky a dobrých konců. Fakt jsem si pobrečela. Jsem cíťa a romantika, láska a šťastné vánoční konce, mě dohánějí k slzám. 
  
Každopádně mě to donutilo přemýšlet, jestli je vánoční čas opravdu tak kouzelný a plní se opravdová přání. Jestli se samota ztrácí  a nikdo není sám. Jestli dobro zvítězí nad zlem a jestli každé zlomené srdce potká tu pravou lásku. Stačí být zhroucený, tvářit se nešťastně a pak jen zvednout hlavu k nebi a vyslovit přání? Nebo se tvářit šťastně a spokojeně, ale ten náš osobní bůh to pozná a pomůže i bez přání? A nebo jsou to prostě jen vánoční nesmysly a zázraky se prostě nedějí? 

Nikdy jsem si na vánoce nic nepřála, co se týkalo lásky. Vždy to bylo jen zdraví pro mě a mé blízké. Ale taky je pravda, že jsem se žádné vánoce necítila tak sama jako tyto. Není to tím, že bych byla úplně sama, to ne....budu s rodiči.......ale stejně, cítím zvláštní prázdno. A nejsem si jistá, jestli si něco přát a nebo to nechat osudu. Zatím se osudu najít mi  pana pravého, nepovedlo.......nebudu tedy úplně krutá na osud a podotknu, že malé náznaky toho pana pravého mi osud přinesl, ale to byly opravdu jen náznaky. Všechny ty pokusy o dokonalý vztah s někým, kdo se panu pravému podobal, byly jen pokusy, z kterých bohužel vždy vyšel ten pan nepravý. Asi to nebyla úplně jejich vina, ale nejspíš můj špatný výběr za pomocí osudu. Nejspíš jsou lidé, co se k sobě hodí a lidé, co se k sobě nehodí. Nelituji ani jednoho setkání a ani jednoho poznání, protože vše má svůj smysl a vše má svůj důvod. 
  
Rok 2016 byl pro mě plný změn, plný slz a smutku, plný nových setkání a plný ztracených lidí, jenž se mnou nechtěli plout mým životem. Ale je to taky jeden velký začátek a i když jsem nevyšla pravou nohou, tak věřím, že jsem ho úplně neposrala.  

A protože jsem naplněná nadějí v lepší zítřky a láska pro mě zůstala prostě láskou, tou bez výmluv, tou co činí, tou jenž vás rozechvěje, tou co vám rozbuší srdce a vy chcete zakřičet, nikdy tě neopustím........tak právě proto tě prosím duchu vánoc, ať na štědrý den potkám toho pana pravého.....protože kdy jindy, než v den, kdy se přání plní..... 

Přijdu vám hloupě? Nevadí.......aspoň zjistíme, jak to s tím duchem vánoc je a jestli jsou vánoce opravdu tak výjimečné. A co si budeme povídat, malá možnost, proč vám zde znovu napsat, jak to dopadlo.  

Krásný předvánoční čas, nádherný štědrý den a klidné svátky plné lásky ze srdce přeje pořád vaše Zuzka.


neděle 13. listopadu 2016

Ten poslední

Pokaždé, když koukám na oblohu plnou hvězd, usmívám se. Zavřu oči a všechny ty hvězdy padají ke mně dolů jako spousta malých světelných vloček. Zářím ve tmě a můžu mít tisíce přání. Ale vlastně by mi stačilo jen jedno. 

Dlouhé týdny jsem nepsala a upřímně, měla jsem o čem psát, jen.....někdy vám dojde, že život se jen tak nezmění a nepřestane o to míň bolet srdce, když to napíšete. Vedu bláznivý život, v němž je sled událostí tak zatraceně rychlý, že ani můj mozek to občas nestačí pobrat, natož napsat slova, která by dávaly smysl. Miluji svůj život, i když si ho představuji jinak, i když bych občas vrátila čas, i když mi až příliš často tečou slzy, i když nemám nikoho, kdo by mi stál za zadkem a v ten pravý moment mě objal a řekl, my to zvládneme...... 

Život je dar a my si ho někdy až příliš málo vážíme. Až příliš málo si vážíme úplně všeho. Lásky, doteků, něhy, slov, pohledů.....váha toho, co je správné, je fuč. Dlouhé týdny přesvědčuji samu sebe, že věci, které dělám....jsou správné.....ale nejsou a já bych ráda dělala vše tak, jak má být.....tak, abych mohla zase věřit, že váha určitých hodnot nikam neodešla.  

Čas neumím vrátit, neumím vzít zpět své činy, svá slova.......ale můžu začít líp. Všichni můžeme. 

Omlouvám se všem, kterým jsem jakkoliv ublížila, můj vnitřní svět se prostě občas často zblázní a já dělám neuvážené věci, i přesto, že v daný moment to cítím jako to nejlepší rozhodnutí. Ale i přesto, že pro mě to bylo rozhodnutí správné, někoho mohlo bolet.  

Tento příspěvek bude asi po nějakou dobu ten poslední, jelikož můj život musí skočit na správný vlak a jet dlouhé a dlouhé kilometry daleko......ti jenž mě znají a ví, co se mi v posledních týdnech dělo, ví, co jsem prožívala, tak asi pochopí. Někdy si prostě představujete život jinak a věříte, že ten nahoře, jenž vede naši cestu životem, vás vyslyšel...... Ale on je  prostě vtipálek a baví se lidmi jako jsem já.....ale mě nedostane a nepřestanu věřit, že láska je, že život je krásný.....nepřestanu věřit.....nikdy! 

Nikdy nepřestaňte věřit v lepší zítřky......NIKDY!!!!!!!!!!!!!!!!!! 

Vždy tu někde budu a určitě zase přijde čas a já budu psát, jen teď není ten správný čas. 

Mám vás ráda zlatinka

středa 5. října 2016

Andělé ve tvých vlasech

Někdy se dějí věci mezi nebem a zemí a já je cítím. Každý den je cítím, jak prostupují mým tělem, mými myšlenkami, mými pocity. Minulý týden, nebo lépe řečeno víkend, jsem celý, jak se patří, propařila, ale o téhle akci napíši jindy, jelikož mám na srdci něco důležitějšího.

Každý máme svůj čas na tomto světě nějak určený a upřímné mi je jedno, zdali tomu věříte nebo ne. K tomuto a jiným poznáním člověk musí přijít tak nějak sám od sebe a nikdy bych nikomu nenutila svůj pohled na svět.  Každý máme kolem sebe své anděly, jenž nám chrání náš život, naše jednání, naše kopance a výhry. Asi se ptáte sami sebe, tak proč se mi nedaří, když jsou vedle mě, proč na to jen koukaj? Pokud vám jde o život a nenastal čas vašeho odchodu, pomůžou, ale jinak ne, pokud je nepožádáte.

Všimli jste si někdy, že se vám život zlepší nebo obrátí na jiný směr až ve chvíli, kdy jste úplně na dně a nevíte, jak dál? Je to totiž okamžik, kdy je prosíme, kdy prosíme boha o pomoc, protože už opravdu nemůžeme. Ale napadne vás jen tak někdy je požádat? Asi ne. Pokud jim nevěříme a upřímně nepožádáme, tak prostě nemají proč pomoci. Takže žádat a žádat a žádat. Samozřejmě hezky žádat.

Ale proč jsem o tom začala psát? V životě totiž vedle sebe mate anděly živé, lidi, jenž vás vedou správným směrem, lidi, jenž vás drží, když se celý svět sype, lidi, jenž vás pohladí po duši slovem, úsměvem a při jejich doteku cítíte energii, která proletí celým vašim tělem.
Už to, že jsem se narodila do rodiny, jako je ta moje, je dar největší. Nikdy bych ji nevyměnila a děkuju tisíckrát bohu za každý den, který mám všechny vedle sebe. Nikde bych tolik lásky, obětavosti a podpory nenašla. Jsou nejlepší a já jim za to děkuju.

Ale především…..mám ve své blízkosti človíčka, který mi pomáhá, radí, občas nadává (pro moje dobro) a ukazuje mi svůj pohled na svět. Vše, co děla mi pomáhá a dělá můj svět lepším. Hlavně mě učí neřešit a snaží se, ať si užívám života, jak to jen jde. Je to nejbáječnější anděl v mém životě, moje kamarádka. Tento příspěvek je věnován jejímu velkému srdci a duši.

Děkuji za každé tvé slovo, protože mě vždy posune o kus dál.

Věřte andělům ve vašich vlasech, hladí vás, dávají pohlavky a šeptají, co je správné, jen je musíte poslouchat. Já jsem anděly neposlouchala hodně dlouho, ale je čas to změnit. Změňte to taky…..


Pro tvé velké srdce, můj anděli :-)