středa 28. června 2017

Pan neviditelný

Takže jakpak to máme dlouho? Čtyři měsíce? Ano, nepsala jsem obrovsky dlouho a nestydím se. Noooo, možná trošku...malinko, ale když já opravdu prožívám chvíle pohody a klidu. Přešly noci smutku a pláče a ten můj malý Bůh a spousta strážných andělů mi poslali toho neeeej chlapa. 

Někdy prostě opravdu člověk kouká jinam a nevidí jasně zřetelné a viditelné, jenž stojí přímo vedle něj. Čtyři měsíce jeho snahy se vyplatily a pro mě nejdůležitější věc....nevzdal to. Nevzdal to v okamžiku, kdy já dělala šílenosti, nevzdal to, když jsem nereagovala na jeho snahu a ani potom, co jsem ho odmítala. Pro mě naprosto bláznivé.....zná mě líp, než kdokoliv jiný, protože četl mé řádky, poslouchal mé historky, naslouchal mému životu, viděl mě smutnou, rozvernou, drzou, hubatou, smějící se......a já to neviděla, protože byl pro mě kolega, kamarád a ten milý člověk, co mi po večerech občas napíše. 

Můj život se za poslední rok obrátil. Díky prožitým událostem jsem spadla s bolavou duší tak na dno, že nebyl večer, abych neplakala. Každý den jsem mučila sama sebe myšlenkou, že už nebudu šťastná, že mě nebude mít už nikdo rád. Přestala jsem doufat a všechny muže ze svého života vymazala.....ale on zůstal a nedělal nic, jen mlčky čekal a věřil v ten moment, kdy se na něj podívám a naše pohledy se spojí. 

A ten den přišel.....máte někoho, kdo s vámi mluví a poslouchá, máte někoho, kdo si s vámi píše a píše tak krásně až z toho srdce poskočí a píše každý, každičký den....ale přijde večer a nic...ticho a žádná zpráva, a tak čekáte do rána a pořád nic.....cítíte smutek a strach.....ale človíček se ozve.....v ten moment je úleva a vám dochází, kolik pro vás pan neviditelný znamená, jak moc jste se o něj báli, jak moc ho potřebujete, jak moc........ 

Jsou dny, kdy ztrácíte víru a já ty okamžiky měla....ale já jen měla zavřené oči a i srdce. Díky němu jsem šťastná bytost, jenž cítí bušení srdce pokaždé, co se na ni podívá. Naše oči se spojily, naše rty se dotkly, naše duše cítí, že k sobě patří. Nevěřila jsem, ale zase věřím.....Mám po svém boku toho nejúžasnějšího muže s obrovským srdcem, s úsměvem strážného anděla, jenž je na mě a mé děti neuvěřitelně hodný. Miluji ho za každičký den, do kterého se probudím a vím, že neutekl a je s námi, za každé pohlazení a slova TO ZVLÁDNEM. 
  
Jestli mi někdo někdy řekne, že láska není......tak uvidí......láska je....jen není vždycky samý sval, nemá dva metry, plné konto a machrovské kecy......koukejte kolem sebe, protože může sedět v rohu a jen si vás prohlížet s obavou, že není dost dobrý. A přitom je vtipný a milý a neuvěřitelně chytrý a gentleman.....a je ten pravý... 

Děkuji, ty tam nahoře, za všechny dny trápení a smutku.....bez nich bych nepřišla na to, jaká já jsem vlastně kráva a neotevřela bych oči. 
Takže mojí milí zlatí, přeji vám v životě brzké otevření očí i srdce a ať to netrvá tolik let jako mi. 

Snad se ozvu dříve, než za čtyři měsíce.....ale mám vše, co jsem kdy chtěla.....pana neviditelného a spokojené děti. 
Muck

pátek 10. února 2017

Pan BOŽSKÝ

Sedím u noťasu a marně přemýšlím, co napsat. Je to, jak milostný dopis pro někoho, komu ho nikdy nedáte. Přemýšlím, jestli bych takový dopis byla schopná napsat. Slova, věty, řádky, odstavce, celé stránky slov, jenž nikdo nikdy nedostane. Co by v takovém dopise asi bylo? 

Slova pro někoho, koho bych měla milovat, s kým bych měla žít, jehož srdce by mělo patřit mně.....koho neznám a možná znám, jen.....se naše oči ještě nestřetly, jen se naše ruce ještě nedotkly, jen jsme možná ještě nemohli být spolu..... 

Tyto slova patří tomu jenž mě hladí pohledem, jenž kolem mě prochází a něžně se mě dotýká, jehož slova patří mému srdci. Každá chvíle strávená s ním je něco, co se neodmítá a je dar, který nám byl dán. Prožít s ním život, je jak pohádka s dobrý koncem, v kterou jsem celou věčnost věřila. Konečně můžu věřit snům a přáním....vždy, když vím, že ho mám po svém boku.  

Tak nějak by možná ten dopis zněl, možná by si ho on přečetl a možná by naše láska trvala věčně....byl by to pan božský, ten který mě bude překvapovat, kouzlit úsměv na tváři, hladit po tváři pokaždé, když budu smutná, držet mě v náruči, když budu usínat,  v noci mě jemně hladit po vlasech a líbat na šíji přesně tam, kde se mi vzrušením rozpulsuje tepna, ráno mě budit vůní kávy a po večerech rozmazlovat sklenicí vína a dobrým jídlem.... 

Možná jsem měla takový dopis napsat před Štědrým dnem, aby duch vánoc věděl, koho mi přivést do cesty. Ale pohádka a ani další romantický film se nekonal a štědrý den jsem prožila v poklidu rodinného kruhu. Takže trávím dny v práci a se svými dětmi, pořád unavená a jediná chuť jenž mě nepřešla...je na jídlo :-D 
Co je však horší než přání, jenž se nevyplní? Fakt, že nevěřím v muže, jenž je pan božský, nevěřím v lásku, jenž na mě někde čeká.....nevěřím snům..... 

Můj dopis by měl znít asi úplně jinak.....můj strážný anděli, otevři mé srdce, mou mysl....vrať mi mou víru v lepší zítřky....vrať mi mou chuť se zamilovat a přiveď mi do cesty někoho, kdo věří stejným hodnotám, nebude lhát, bude svobodný a bude  opravdu milovat...... 

Jsem opravdu tak náročná? Možná ano, ale měnit se nebudu.....k vůli mě taky nikdo svůj život měnit nebude.... 

Samota léčí......., ale já z ní evidentně po přečtení všeho, co jsem napsala, blbnu....

sobota 17. prosince 2016

Vážně ŠŤASTNÉ a VESELÉ?

Jsem marod, bacil mě sklátil jako když se kácí les. Přilepil mě na tři dny k posteli a já byla ráda, když jsem se nemusela pomočit do postele a došla jsem pokaždé vítězně na záchod. Teď už je o pár stupňů lépe a já mám sílu vstát, dojít do kuchyně, kultivovaně se najíst a neumřít u toho. Pravda je, že jsem zpocená jako prase a vůbec netuším, kde se ve mně tolik vody bere. Že bych přepla na pocení?  Avšak díky nemoci jsem si uvědomila, jak moc mi chybí psaní a vy. A jsou už téměř Vánoce, tak proč vám nedát dárek už teď. 

Vzhledem k tomu, že jsem tři dny strávila v poloze ležícího střelce, donutilo mě to koukat na filmy. A ne jen tak ledajaké filmy. Tři dny jsem obhlížela vánoční filmy plné romantiky a dobrých konců. Fakt jsem si pobrečela. Jsem cíťa a romantika, láska a šťastné vánoční konce, mě dohánějí k slzám. 
  
Každopádně mě to donutilo přemýšlet, jestli je vánoční čas opravdu tak kouzelný a plní se opravdová přání. Jestli se samota ztrácí  a nikdo není sám. Jestli dobro zvítězí nad zlem a jestli každé zlomené srdce potká tu pravou lásku. Stačí být zhroucený, tvářit se nešťastně a pak jen zvednout hlavu k nebi a vyslovit přání? Nebo se tvářit šťastně a spokojeně, ale ten náš osobní bůh to pozná a pomůže i bez přání? A nebo jsou to prostě jen vánoční nesmysly a zázraky se prostě nedějí? 

Nikdy jsem si na vánoce nic nepřála, co se týkalo lásky. Vždy to bylo jen zdraví pro mě a mé blízké. Ale taky je pravda, že jsem se žádné vánoce necítila tak sama jako tyto. Není to tím, že bych byla úplně sama, to ne....budu s rodiči.......ale stejně, cítím zvláštní prázdno. A nejsem si jistá, jestli si něco přát a nebo to nechat osudu. Zatím se osudu najít mi  pana pravého, nepovedlo.......nebudu tedy úplně krutá na osud a podotknu, že malé náznaky toho pana pravého mi osud přinesl, ale to byly opravdu jen náznaky. Všechny ty pokusy o dokonalý vztah s někým, kdo se panu pravému podobal, byly jen pokusy, z kterých bohužel vždy vyšel ten pan nepravý. Asi to nebyla úplně jejich vina, ale nejspíš můj špatný výběr za pomocí osudu. Nejspíš jsou lidé, co se k sobě hodí a lidé, co se k sobě nehodí. Nelituji ani jednoho setkání a ani jednoho poznání, protože vše má svůj smysl a vše má svůj důvod. 
  
Rok 2016 byl pro mě plný změn, plný slz a smutku, plný nových setkání a plný ztracených lidí, jenž se mnou nechtěli plout mým životem. Ale je to taky jeden velký začátek a i když jsem nevyšla pravou nohou, tak věřím, že jsem ho úplně neposrala.  

A protože jsem naplněná nadějí v lepší zítřky a láska pro mě zůstala prostě láskou, tou bez výmluv, tou co činí, tou jenž vás rozechvěje, tou co vám rozbuší srdce a vy chcete zakřičet, nikdy tě neopustím........tak právě proto tě prosím duchu vánoc, ať na štědrý den potkám toho pana pravého.....protože kdy jindy, než v den, kdy se přání plní..... 

Přijdu vám hloupě? Nevadí.......aspoň zjistíme, jak to s tím duchem vánoc je a jestli jsou vánoce opravdu tak výjimečné. A co si budeme povídat, malá možnost, proč vám zde znovu napsat, jak to dopadlo.  

Krásný předvánoční čas, nádherný štědrý den a klidné svátky plné lásky ze srdce přeje pořád vaše Zuzka.


neděle 13. listopadu 2016

Ten poslední

Pokaždé, když koukám na oblohu plnou hvězd, usmívám se. Zavřu oči a všechny ty hvězdy padají ke mně dolů jako spousta malých světelných vloček. Zářím ve tmě a můžu mít tisíce přání. Ale vlastně by mi stačilo jen jedno. 

Dlouhé týdny jsem nepsala a upřímně, měla jsem o čem psát, jen.....někdy vám dojde, že život se jen tak nezmění a nepřestane o to míň bolet srdce, když to napíšete. Vedu bláznivý život, v němž je sled událostí tak zatraceně rychlý, že ani můj mozek to občas nestačí pobrat, natož napsat slova, která by dávaly smysl. Miluji svůj život, i když si ho představuji jinak, i když bych občas vrátila čas, i když mi až příliš často tečou slzy, i když nemám nikoho, kdo by mi stál za zadkem a v ten pravý moment mě objal a řekl, my to zvládneme...... 

Život je dar a my si ho někdy až příliš málo vážíme. Až příliš málo si vážíme úplně všeho. Lásky, doteků, něhy, slov, pohledů.....váha toho, co je správné, je fuč. Dlouhé týdny přesvědčuji samu sebe, že věci, které dělám....jsou správné.....ale nejsou a já bych ráda dělala vše tak, jak má být.....tak, abych mohla zase věřit, že váha určitých hodnot nikam neodešla.  

Čas neumím vrátit, neumím vzít zpět své činy, svá slova.......ale můžu začít líp. Všichni můžeme. 

Omlouvám se všem, kterým jsem jakkoliv ublížila, můj vnitřní svět se prostě občas často zblázní a já dělám neuvážené věci, i přesto, že v daný moment to cítím jako to nejlepší rozhodnutí. Ale i přesto, že pro mě to bylo rozhodnutí správné, někoho mohlo bolet.  

Tento příspěvek bude asi po nějakou dobu ten poslední, jelikož můj život musí skočit na správný vlak a jet dlouhé a dlouhé kilometry daleko......ti jenž mě znají a ví, co se mi v posledních týdnech dělo, ví, co jsem prožívala, tak asi pochopí. Někdy si prostě představujete život jinak a věříte, že ten nahoře, jenž vede naši cestu životem, vás vyslyšel...... Ale on je  prostě vtipálek a baví se lidmi jako jsem já.....ale mě nedostane a nepřestanu věřit, že láska je, že život je krásný.....nepřestanu věřit.....nikdy! 

Nikdy nepřestaňte věřit v lepší zítřky......NIKDY!!!!!!!!!!!!!!!!!! 

Vždy tu někde budu a určitě zase přijde čas a já budu psát, jen teď není ten správný čas. 

Mám vás ráda zlatinka